"Myslím, že do dvaceti třiceti procent lze nemocniční nákazy odstranit, například důkladným mytím rukou u personálu, ale zbytek souvisí se stavem pacientů," tvrdí lékařka Vilma Marešová z 1. infekční kliniky pražské Fakultní nemocnice Na Bulovce. Riziko komplikací je podle ní ovlivněno i rozvojem medicíny: složité operace, kdy má v sobě pacient zavedeny spousty různých hadiček, tzv. katetrů, usnadňují průchod infekcím.
Podle statistik jsou nejčastější takzvané rané infekce, objevující se krátce po operaci, následují infekce dýchacích cest, močového ústrojí a zažívacího traktu.
Nemocnice jsou ovšem rizikovým místem i pro personál: co do počtu nemocí z povolání jsou zdravotníci na druhém místě hned za horníky. Loni bylo v Česku evidováno 246 případů profesionálních nemocí, mezi nimiž dominoval svrab.
O zcela ojedinělém případu se nedávno zmínil Medical Journal of Australia: australská zdravotní sestra onemocněla hepatitidou B a musela podstoupit transplantaci jater poté, co jí pacient plivl do oka.
Poranění o jehlu? To je běžné
Zprvu to zlehčujete. Pak vám to dojde a bojíte se, říkají v AIDS centru
Desítky lékařů a sester se každoročně nakazí svrabem, hepatitidou, tuberkulózou či salmonelou, statistiky evidují též onemocnění šlach kvůli nadměrné zátěži. V počtu nemocí z povolání jsou zdravotníci na druhém místě hned za horníky, což je ostatně důvodem, proč Lékařský odborový klub usiluje o zvýšení léta stagnujících rizikových příplatků.
Denní provoz začíná na oddělení AIDS centra v pražské Fakultní nemocnici Na Bulovce kolem osmé ráno. Pacient z druhého pokoje je po operaci páteře a nemůže se sám umýt. Sestra si natáhne rukavice, stejně jako to dělá vždy, když HIV pozitivním píchá injekci, zavádí infuze nebo převléká potřísněné postele.
Riziko, s nímž pracuje, je vlastně relativní. Že si musí dávat pozor, to ví na tomhle oddělení s jistotou. "Garantuji vám, že na rozdíl od jiných oddělení se tady ochranné pomůcky používají vždy," ujišťuje staniční sestra Ludmila Bendová.
Zdravotní sestra však ví s jistotou i to, že když se poraní, může být zle. Na vlastní kůži tu tenhle pocit zažila každá druhá.
"Práce je tady jiná už v tom, že děláte úplně všechno, a tak musíte často improvizovat. Na jednom pokoji leží HIV pozitivní matka s dítětem, na dalším pacient s hepatitidou, na třetím nemocný po urologické operaci, na konci chodby třeba nehybný sedmdesátiletý muž," líčí sestra Bendová. "A vy se musíte postarat o novorozeně, druhému pomoci od bolesti, s dalším řešit partnerský problém a jiného poprosit, aby ztlumil rádio. A při tom všem, to je to hlavní, nesmíte zazmatkovat." Jenže, stane se. I zkušeným.
Ludmila Bendová se snažila nemocnému zavést infuzi, leč nedařilo se - žíly byly křehké a praskaly. Zatímco se jednou rukou pokoušela nahmatat vhodnou cévu, druhou poslepu znovu sáhla po stojanu. Zavěšená jehla, kterou po nevydařeném pokusu krátce předtím vytáhla z pacientovy ruky, se jí přes rukavici zabodla do dlaně.
"Nejdřív si absolutně nepřipouštíte, že by se vám mohlo něco stát. Zlehčujete to a říkáte si: Vlastně se nic nestalo. V tu chvíli musí nastoupit někdo, kdo vám důrazně řekne, co máte udělat: nejdřív nechat ránu chvíli krvácet, pak vydezinfikovat, nechat si odebrat krev na testy, a hlavně vše sdělit lékaři, který rozhodne, jak máte brát léky. Pak vám to všechno dojde a začnete se bát." Ludmila Bendová nakonec užívala léky proti AIDS jen krátce. Člověku po nich není dvakrát dobře po těle, a tak si řekla, že to riskne, a vysadila je.
Občas se na oddělení vyskytne slovní přestřelka, jindy se tu sejdou narkomani a ztropí menší hluk. Jednou se strhl konflikt nad čerstvě odebranou zkumavkou krve. Sestry se tu přesto příliš nestřídají: lidé s AIDS leží na oddělení příliš dlouho na to, aby je člověk jen tak opustil.
Personál dostává rizikový příplatek 700 korun. "Spíš než vyšší příplatky bych však uvítala větší péči: vojáci mají rehabilitace, policie ozdravné pobyty - kdežto sestry nic. A záda tu přitom bolí každou," upozorňuje Ludmila Bendová.
Odpoledne a v noci slouží na oddělení jen jedna sestra. Když potřebuje zvednout pacienta ze země, obvykle si musí vystačit sama. "Může si sice zavolat posilu z jiného oddělení, ale uslyší třeba: Já nemám příplatek, nejdu.
Pak je tu vždy ještě jeden sanitář, ale občas na něj sestra nemůže čekat," konstatuje staniční. Nařízení, že ženy nemají samy zvedat břemena nad 40 kilogramů, je cárem papíru v celé nemocniční praxi, nejen na AIDS oddělení.
