V lágru prošel samovazbou i týráním, jeho mučitel trpí ztrátou paměti

V příbězích se šťastným koncem dobro vítězí nad zlem, padouch putuje do vězení, případně bídně zhyne v přestřelce. Jenomže tak to v životě nebývá, aspoň ne v příběhu generála Tomáše Sedláčka. Portál iDNES.cz vám přináší další dokument organizace Post Bellum z cyklu Příběhy 20. století.

Tomáš Sedláček

Narodil se 8. ledna 1918 ve Vídni. Po maturitě nastoupil na povinnou vojenskou službu a po ní byl v roce 1937 přijat na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě.

Po okupaci v roce 1940 utekl "balkánskou cestou" do Francie, po jejím pádu do Velké Británie. Do léta 1944 sloužil u dělostřelectva, pak byl převelen na východní frontu do Sovětského svazu. S paradesantní brigádou se účastnil karpatsko-dukelské operace a vojenských operací během Slovenského národního povstání. Po válce krátce sloužil v divizním štábu v Plzni.

Zatčen byl 11. února 1951, ve vykonstruovaném procesu si vyslechl obvinění ze špionáže v protistátní skupině Irena.

V létě 1952 jej odsoudili za vlastizradu na doživotí. Prošel věznicemi Pankrác, Mírov, Leopoldov, Valdice a lágrem Bitíz. Propuštění se dočkal 11. května 1960 na rozsáhlou amnestii politických vězňů. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen až do nejvyšší vojenské hodnosti, armádního generála.

Tomáš Sedláček bojoval za svobodu Evropy a své země na frontách druhé světové války, za což byl po únoru 1948 "odměněn" doživotním kriminálem, fackami a týráním všeho druhu.

V roce 2007 dostal dopis, v němž mu Úřad dokumentace a vyšetřování komunismu sděluje, proč přestal vyšetřovat jednoho z generálových mučitelů. Někdejší soudruh Jaroslav Řičica totiž u výslechu vypověděl, že už si na nic nepamatuje.

Úřad zřejmě usoudil, že nelze vyšetřovat starce stiženého amnézií a že je tu koneckonců - jak stojí v dopise - i hlavní pádný argument: činy pana Řičici nemohou být trestné, neboť se na ně vztahuje amnestie, vyhlášená roku 1960. Generál Sedláček měl pocit, že si z něj někdo vystřelil. Po téže amnestii byl totiž propuštěn z kriminálu.

Kdybych nebyl v železech, zlomil bych mu ruku

Tomáši Sedláčkovi je třiadevadesát let. Na shromážděních válečných veteránů ho nemůžete přehlédnout: vysoký, štíhlý, téměř bez vlasů, s jizvou na temeni. Zranění, které není z války, obvykle schovává pod červeným výsadkářským baretem. A vždycky nosí černé brýle, protože je slepý po operaci hlavy, kterou prodělal před několika lety.

Jaroslav Řičica

Narodil se 24. dubna 1924 ve Veselí nad Moravou, stal se strojním zámečníkem u ČKD Sokolovo a roku 1944 pracoval – patrně z donucení - pro Říši jako jeden z totálně nasazených.

Po válce se živil jako dělník a roku 1947 nastoupil do základní vojenské služby. Tehdy se "politicky zorientoval" - podal přihlášku do KSČ, požádal o možnost zůstat u armády a po únoru 1948 začal prokazovat věrnost straně a vládě na 5. oddělení ministerstva obrany jako "výslechář". Ke stáru žil jako vysloužilý voják v jednom pražském domově pro seniory.

Sedláček si dobře pamatuje na vyšetřovatele Řičicu, který ho "dostal na starosti" jako údajného velezrádce a špiona v únoru 1951. "Byl jsem svázaný v okovech. Když Řičica usoudil, že zapírám, vrazil mi facku. Celkem jich bylo sedm, pak mě tloukl pendrekem přes záda. Přiznám se, že jsem byl zaskočený jeho surovostí, kdybych nebyl v železech, zlomil bych mu ruku. Když mě druhý darebák svazoval, Řičica mi palci silně tisknul ušní boltce, to už opravdu bolelo, sténal jsem."

Mnohem horší než způsoby vyšetřovatele prý byla samovazba, kde zadrženého důstojníka týrali zákazem spánku a nekonečným chozením z jednoho kouta cely na druhý. Vydržel nepřetržitě devět dní a nocí než se zhroutil. Prošel devítiměsíčním martyriem naprosté izolace od okolního světa, z toho tři měsíce nevyšel ani z cely.

Nevyřízené účty

Řičica spokojeně žije v jednom pražském domově důchodců. "To je lež, nikdy jsem Sedláčka nebil. Vyšetřoval jsem ho, to jo, nebo spíš jsem jen zapisoval, co říkal," mumlá Jaroslav Řičica, který prý dochází na důchodcovský kurz paměti. Snad mu pomůže rozpomenout si na události začátkem 50. let ve vyšetřovně obranného zpravodajství v loretánském "domečku".

Sedláček a Řičica se mohou denně potkat, žijí od sebe ani ne pět kilometrů přes Prahu. Jejich setkání by mělo nejspíš zajímavý průběh. Mají spolu nevyřízené účty. Jeden z nich si nespravedlivě odseděl devět let na Mírově, v Leopoldově a lágru Bitíz, ten druhý ho tam dostal z moci úřední, mučil ho, ale potrestán za to nikdy nebyl, ani nestanul před soudem.

Podle ÚDV se už případem nemá smysl zabývat, když trestu unikl v podstatě ze stejného důvodu jako bývalý prokurátor Karel Vaš. Ten vykonstruoval politický proces, na jehož konci se konala jedna z nejznámějších justičních vražd, poprava Heliodora Píky. Minulý týden ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil podal stížnost k Nejvyššímu soudu. Jeho verdikt může otevřít cestu k projednání desítek podobných případů, třeba jako je ten Sedláčkův a Řičicův.

Příběhy 20. století

Příběh Tomáše Sedláčka zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století.

Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.