Řádění nacistických jednotek na Kefalonii si vyžádalo nejméně pět tisíc mrtvých v řadách italské armády. Většina vojáků byla popravena 24. září 1943 poté, co se vzdali, a to na přímý rozkaz Adolfa Hitlera. Masakr patří k nejhorším válečným zločinům druhé světové války, protože německé jednotky proti všem válečným konvencím zabíjely neozbrojené zajatce.
Sám Stork se v jedné ze svých výpovědí v roce 2005 přiznal k tomu, že byl členem jedné z popravčích čet. Později své přiznání vzal zpět, italský vojenský prokurátor však se svou obžalobou u soudu přesto uspěl.
Procesu se účastnili i rodinní příslušníci obětí masakru a soud nařídil jejich odškodnění. O jeho výši se ale zatím nerozhodlo.
Italskou veřejností v roce 2006 silně otřáslo osvobození dalšího z členů německých jednotek na Kefalonii, Otmara Mühlhausera. Mühlhauser o tři roky později zemřel. O nacistických zločinech se nyní v Itálii mluví i v souvislosti s nedávným úmrtím Ericha Priebkeho, který si v domácím vězení odpykával doživotní trest za masakr civilistů v Ardeatinských jeskyních poblíž Říma v březnu 1944 (více čtěte zde).
Krvavé události na Kefalonii se staly námětem pro filmaře. Klíčovou úlohu sehrály například ve známém románu Louise de Bernierese Mandolína kapitána Corelliho, který byl zfilmován s Nicolasem Cagem a Penélope Cruzovou v hlavních rolích.
