Tyhle plány však ukazují něco jiného: totiž bezmocnost světa zastavit íránský režim v pochodu za atomovou bombou. A Írán to dobře ví.
Můžete nesouhlasit, můžete dupat, můžete nás třeba i bombardovat. Ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat, mohl by vzkázat Írán Američanům.
Nepochybujme, že úvahy o nasazení atomové bomby skutečně existují. Generální štáby jsou tu od toho, aby byly připraveny na všechny možnosti. Ale to je asi jediná jistota v pokerové hře kolem Íránu.
Amerika blufuje, protože má v rukách slabé karty. A tak když George Bush označí zprávy o vojenském řešení za "divoké dohady", má to zhruba stejnou hodnotu jako jeho někdejší ujištění, že Irák má ještě šanci vyhnout se válce, které pronesl poté, co o válce už rozhodl. Jenže teď je leccos jinak.
Za delší konec tahá Írán. Myšlenka vojenské akce nevypadá přitažlivě. Buď nesplní svůj účel, nebo bude mít takové vedlejší účinky, že léčba by se ukázala škodlivější než sama choroba. Rakety nemusí zničit všechno a úder spojí Íránce, i ty proreformní, ve vlasteneckém záchvatu kolem prezidenta Ahmadínežáda.
Tím výčet škod zdaleka nekončí: Írán má blízko k šíitům v Iráku, kde by asi teprve vypuklo pravé peklo. Řídí také hnutí Hizballáh, což jsou teroristé mnohem organizovanější, cvičenější a produktivnější než přemýtizovaní amatéři z Al-Kajdy.
Představte si vlnu atentátů napříč světem. A představte si i atentát na vaši benzinovou nádrž: podívejte se na mapu a tipněte si, jestli by poté, co Írán uzavřením Hormuzské úžiny podváže cesty tankerů z Perského zálivu, překročila cena benzinu stokorunovou laťku.
Jenže: představte si Írán s jadernou bombou. Podle odborníků mu zbývá deset let. Jde na to chytře. Padají výhrůžky, ultimáta, ale jak se jednání protahuje, nabíhá potřebný čas. Kubánská krize ve zpomaleném filmu. Ale bez happy endu.
Máme se tedy připravovat na svět, kde jadernou bombu má i Írán? Jde o to, kdo bude za deset let kontrolovat Perský záliv a ropu. Když Írán bude mít bombu, nedopadne jako Saddámův Irák, to je srozumitelná rovnice. Pokud ji získá, stane se jasnou velmocí Blízkého východu. A pokud ji bude mít, budou ji chtít i ti, kdo se Íránu bojí, Egypt či Saúdové.
Soutěž v plivání ohně u benzinové pumpy začala. Chcete vědět, co má za lubem pokerový hráč Bush? Pravděpodobná odpověď: ani on to neví.
Když bude měkký, získá íránský režim bombu. Když bude tvrdý, odnese to on sám a bomba bude možná stejně. Dvě volby, obě špatné. Šachisté tomu říkají vidličky. Ne nadarmo vymysleli šachy ve staré Persii.
Vodítko pro věštění budoucnosti: Bush není z lidí, kteří nechávají svou práci nedodělanou, zvlášť když mají pocit poslání. Zbývá deset let, Bushovi tři. Možná by to šlo zkusit i jinak.
Na konci studené války Východ nezhynul v raketovém infernu, Západ ho prostě podkopával, až se zhroutil sám. I teď by to bylo elegantní, protože by to ukázalo převahu systému. A tak jestliže Američané mají plány na úder proti Íránu, neznamená to, že se s nimi nutně počítá. Zatím.
