Práce Wilsonové dosud mohl znát buď jen okruh jejích nejbližších výtvarných přátel, pro něž fotograficky dokumentovala lidská setkání a tvůrčí akce v šedesátých a zejména v sedmdesátých letech (komunita Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, happeningy Eugena Brikcia aj.), anebo několik málo pamětníků, kteří zaregistrovali a dodnes si třeba i vybavují její volnou tvorbu z téže doby. Nyní ve dvou skromných místnostech Galerie Josefa Sudka, ve čtyřech desítkách černobílých snímků, vyplouvá se značnou, bezmála hmatatelnou intenzitou atmosféra oněch nejprve romantických a posléze šedivých časů, v nichž nebylo snadné udržet si identitu a integritu. Wilsonová to dokázala.
Ve třicátých letech studovala na střední grafické škole v Praze matka Heleny Wilsonové, o dvě desetiletí později tutéž školu navštěvovala Helena a sama pak na ní - v letech 1966 až 1977 - učila. Souběžně se pohybovala v uměleckých kruzích včetně těch, které se postupně dostaly do (nevyhnutelné) konfrontace s normalizačním režimem. Jejím partnerem a od roku 1972 i manželem byl Paul Wilson, Kanaďan, s nímž se pět let předtím seznámila v Londýně.
o výstavěHelena Wilsonová: Fotografie Kurátor Jan Mlčoch. Galerie Josefa Sudka, Úvoz 24, Praha 1; |
On přesídlil do Prahy a spolupracoval například s hudební skupinou The Plastic People of the Universe či překládal v tu dobu již zakázané české autory. V běsnění po vzniku Charty 77 úřady Wilsonovi odebraly povolení k pobytu v Československu a konec roku 1977 manželé již žili, z donucení, v Londýně. Následně přesídlili do kanadské provincie Ontario; Paul se vypracoval v důležitého překladatele českých děl do anglického jazyka a Helena nadále fotografovala. Ale pochartovní část jejich životního příběhu nynější výstava nedokumentuje, je omezena na autorčiny práce exponované v druhé půli šedesátých a v první polovině sedmdesátých let.
Záběry vybrané stálým kurátorem Sudkovy galerie Janem Mlčochem se dělí do dvou linií - jednu tvoří výtvarné fotografie, zejména pak soubor Voda (1971), pořízený se smyslem pro strukturu a grafiku vodních ploch. Druhou linií je dokumentace akcí a setkání lidí spřízněného okruhu: hrají kulečník, radují se, tancují, pijí pivo, pózují.
Zatímco výtvarné fotografie zastoupené na výstavě až příkladně splňují - viděno takto s časovým odstupem - parametry kvalitativně slušného dobového fotografického umění (říkáte si nad nimi: ano, ano, takto se tady tenkrát dělalo "výtvarno"), dokumentační snímky Heleny Wilsonové jsou jedinečné, neboť vznikaly z lidské spřízněnosti, zevnitř pospolitosti, nikoliv návštěvou zvenčí. Nemluvě o dokumentární hodnotě: uchovány jsou tu podoby a akce Karla Nepraše, Jana Steklíka, "Peťáka" Petra Lampla, Ivana Martina Jirouse, Věry Jirousové, Dany Němcové, Jiří Němce a dalších kulturních osobností. Ze snímků je patrná odkázanost těchto lidí na sebe navzájem, to, že uprostřed nevybírané normalizace si sobě navzájem "zbyli", neboť ani neměli jinou možnost, nechtěli-li se plně podřídit nastoleným pořádkům.
Helena Wilsonová, žijící od roku 1996 znovu v Praze, tedy darovala Uměleckoprůmyslovému muzeu kromě jiného dokumenty, které vznikaly vlastně jen pro osobní potěšení, z prosté potřeby fotografovat, hrát si, mít "to" zachycené. Dneska však jde o snímky značné ceny, které už nadobro budou přispívat k obrazu doby, v níž je autorka exponovala.
