Rychlejší a sladěnější reakce by bývala mohla omezit dopady krize, a tím i její náklady. Evropský fond finanční stability (EFSF), který byl v květnu 2010 narychlo založen s cílem zastavit hnisání, bude zanedlouho schopen vybrat zhruba 500 miliard eur v případě, že kterékoliv další země eurozóny budou čelit vážným problémům s likviditou. A členské státy eurozóny souhlasily, že tento mechanismus finanční stability zavedou od roku 2013 natrvalo, a dokonce že upraví Lisabonskou smlouvu tak, aby předešly jakékoliv právní nejednoznačnosti.
Navzdory tomu všemu se trhy nenechají těmito projevy solidarity v eurozóně přesvědčit. Hodnocení řeckého suverénního dluhu kleslo pod úroveň Egypta. Portugalsko muselo požádat o pomoc EFSF a Mezinárodní měnový fond. Irské banky údajně potřebují dalších 24 miliard eur, aby se udržely nad vodou. A Španělsko dělá, co může, aby se této nákaze vyhnulo.
Řekové protestují proti úsporným opatřením. (9. června 2011)
Je to podobné jako na dálnici
Paradoxem je, že euro bylo až dosud nesmírně úspěšným projektem, jenž přinesl účastnickým zemím značnou stabilitu. Bez jednotné měny by mnohé z těchto zemí byly podlehly sestupné spirále devalvace, platební neschopnosti a hledání pomoci u MMF. Evropská centrální banka hrála při prevenci nejhoršího scénáře klíčovou roli, jenže zjevná mezera v evropské hospodářské a měnové unii přetrvává: Evropská unie zavedla pouze měnovou unii (EMU) a do značné míry se vyhnula unii hospodářské, která je, jak se ukázalo, velmi těsně svázána se silnými a slabými stránkami eura. Skutečná krize, jíž Evropa čelí, je tedy krizí hospodářského řízení. Členské státy eurozóny jdou stále více vlastní cestou, a dokonce otevřeně hájí národní hospodářské politiky, které škodí eurozóně jako celku.
Tím není řečeno, že by se jednotná hospodářská politika měla vnucovat každému; Evropa však potřebuje vyšší stupeň koordinace a konvergence, aby se zajistilo, že se všichni alespoň pohybují stejným směrem. Stejně jako u aut na dálnici mohou někteří jet pomaleji než jiní, ale existuje minimální a maximální rychlost a všichni musí jet určeným směrem. Navíc musí všichni motoristé respektovat pravidla silničního provozu a každý, kdo je poruší, musí být volán k zodpovědnosti a možná i pokutován, poněvadž i jeden jediný neukázněný řidič pravděpodobně způsobí velkou zácpu nebo úplné zastavení dopravy. A stejné je to i s hospodářským řízením: anarchie by byla zničující.
Kdo v a čem selhal a selhává
O pravidlech i o nestranném orgánu, který je bude vynucovat, by měla rozhodnout vzájemná dohoda. Představitelé Evropské unie dospěli na nedávných summitech blízko k definování těch oblastí hospodářské politiky, v nichž by větší koordinace zlepšila konkurenceschopnost, a to včetně trvalé udržitelnosti penzí, poměrů mezd k produktivitě, zdanění firem, investic do výzkumu a vývoje a financování velkých infrastrukturních projektů.
Tytéž členské státy EU však nedokázaly obdařit Evropskou komisi celkovou zodpovědností za to, aby vynucovala na vládách členských zemí plnění závazků a v případě nutnosti udělovala tresty za jejich porušení. Tento mezivládní přístup stál v pozadí neúspěchu Lisabonské agendy při dosahování výsledků potřebných k tomu, aby se Evropa stala do roku 2010 konkurenceschopnější a dynamičtější, a stejné nedostatky budou trápit také její nástupkyni, novou strategii „Evropa 2020“.
Je to právě selhání řízení, co charakterizovalo Pakt stability a růstu, koncipovaný (převážně Německem) s cílem zajistit zdravou makroekonomickou politiku omezením výše státního dluhu a deficitních podílů. Většina členů eurozóny dnes tento pakt porušuje, a přesto žádný z nich neobdržel trest, jak architekti projektu zamýšleli. Nedávno přijaté změny vytvářejí rozumnější a odstupňovanější systém postihování svévolných zemí, ale stále ponechávají rozhodnutí o zahájení nadměrně deficitního hospodaření na členských státech, místo aby zavedly automatičtější mechanismus, o jaký usiluje Evropská komise.
Komise už nicméně dozoruje vnitřní trh – je to jeden z velkých politických úspěchů Evropy – tím, že monitoruje, zda členské státy plní pravidla jednotného trhu. Kromě toho zahajuje přestupkové řízení s členskými státy, které nezavedly platné směrnice včas nebo správným způsobem.
Podpis Lisabonské smlouvy. Ilustrační foto
Také unijní politika konkurenceschopnosti se už mnoho let pevně staví proti monopolům a zneužívání dominantního postavení na trhu. I zde hraje komise roli neutrálního soudce. V některých případech se mohou objevit spory, ale celkově systém zavedl na jednotném trhu takovou míru právní jistoty, jaké by členské státy EU nedokázaly samy o sobě dosáhnout.
Je třeba vkládat více víry
Vedoucí představitelé EU nyní nemají za úkol dát staré politice nový obal, nýbrž vyjádřit kolektivní vizi a vůli jednat pospolu. Já osobně se stavím za společný zákon, který by zahrnul všechny prvky hospodářského řízení do jediného rámce, v jehož centru by stála Evropská komise. Stejně jako v případě programu jednotného trhu z 80. let by komise mohla být pověřena dohledem nad konvergencí národních hospodářských politik s určitými parametry v celé EU.
Pokud by některá země tyto parametry nedodržela, následovala by varování a sankce, ale jinak by měly členské státy jistou volnost při prosazování společných cílů EU tempem přizpůsobeným jejich národním podmínkám. Skupina komisařů EU s ekonomickými portfejemi by dokonce mohla nést zodpovědnost za to, že povede celý proces kupředu a poskytne mu patřičný směr a dynamiku.
Mají-li evropské země vyjít ze současné krize silnější, musí přemýšlet v širším rámci a vkládat do společného podniku, jakým je EU, nikoliv menší, nýbrž větší víru. Sjednocení Evropy bylo koneckonců pojímáno jako projekt společné suverenity, nikoliv odevzdané prosperity.
Guy Verhofstadt, bývalý premiér Belgie, je předsedou frakce Aliance liberálů a demokratů v Evropském parlamentu.
Copyright: Project Syndicate/Europe’s World, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
