Když na loňském summitu Evropské unie a Afriky kritizovala německá kancléřka, a to nijak ostře, úděsné poměry v Zimbabwe, reagoval jihoafrický prezident, že jí do téhle země nic není, a senegalský doplnil, že o ní navíc nic neví. Sám zločinec Mugabe následně Merkelovou nazval fašistkou. A senegalský prezident Wade Evropanům vzkázal, že Afrika preferuje Čínu.
Spoléhání se na Američany
Politická síla velmocí vyplývá z mohutnosti jejich vojenského a ekonomického potenciálu a intenzity kulturního vlivu. Na vojenskou moc Evropa rezignovala. Jednak v sobě stále nese trauma dvou světových válek a z válčení má pochopitelnou hrůzu, jednak je jí po pádu sovětského komunismu líto vynakládat na zbrojení stále ubývající finanční prostředky, když obranu v rámci NATO přece mohou zajišťovat Spojené státy.
Ale ty jsou zároveň krajně neoblíbené, protože Evropané nesnášejí přímočarý individualismus Američanů a jejich vervu a úspěšnost. Asi vůči nikomu dalšímu nevystupují tak příkře kriticky - jinak se obvykle chovají vstřícně a smířlivě.
Přitom USA za Evropu již dvakrát obětovaly životy svých vojáků a přes rostoucí antiamerikanismus, jenž je jedním z mála sjednocujících západoevropských elementů, se Evropané domnívají, že by to Amerika udělala i potřetí. Jenže permanentní evropská kritika a zároveň vychytralý přístup ke spojenectví může způsobit, že USA opustí Evropu jako ztracenou vartu a zájem zcela napřou do Tichomoří, jež se stává centrem světového dění.
Teorie a praxe integrace
Starý kontinent slábne i jinak. Již delší dobu je evidentní, že udržování sociálního státu blahobytu ve stávajících rozměrech je neúnosné. Daňově přetížený a regulacemi svíraný trh nedokáže generovat prostředky pro financování vehementních sociálních nároků skupin s výrazným volebním a nátlakovým potenciálem. Nutná radikální reforma však zůstává politicky neprůchodná, tudíž je odsouvána dalším zadlužováním veřejných rozpočtů.
Úporná snaha o politickou centralizaci ve frankoněmecké režii přitom ostře kontrastuje s faktickým stavem ekonomické integrace coby původním stimulem evropského sjednocování. Je protismyslné prosazovat centralizaci politické moci tam, kde dosud nebyla završena ekonomická integrace, a tudíž neexistuje jednotný trh, jenž je definován volným pohybem zboží, služeb, kapitálu a pracovníků. Kritéria skutečně volného pohybu splňují jen zbožové obchody. Ten, kdo se zdráhá přijímat levnější pracovní sílu z nově přijatých východoevropských zemí, nemůže zároveň vyžadovat jejich politickou poslušnost a podřízenost.
Co se týče volného pohybu kapitálu, Evropský soudní dvůr v Lucemburku prakticky přiznal odborům právo blokovat přesuny firem z jedné země do druhé v rámci EU. Tady se projevuje skutečnost, že národní zájmy jsou přes proklamace o jednotě prioritní, a proto politická integrace bude nakonec sloužit nejmocnějším. Typickým příkladem je francouzská obrana vlastních „šampionů“ proti případným fúzím. Po vyřazení Angličanů z Eura 2008 opět sílí názory, že v národním zájmu má být i omezování počtu cizinců ve fotbalových klubech.
Odstrašujícím případem národního egoismu je neschopnost vytvoření jednotné energetické politiky, která by dokázala čelit ruskému vydírání. K tomu vůbec není potřeba žádná hlubší integrace. Stačila by vůle, taková, kterou projevili začátkem padesátých let otcové zakladatelé evropské spolupráce při formulování jednotného postupu pro fungování uhelného a ocelářského průmyslu.
Kdopak k nám vzhlíží?
Na čem si Evropa, zejména západní, obzvláště zakládá, to je vliv „měkké“ síly: kontinent se považuje za nejpovolanějšího šiřitele idejí lidských a sociálních práv a chce být i světu kulturním a morálním vzorem. Ale i zde se ideály a zásady opouštějí, když jde o vlastní prospěch. Viděli jsme to nedávno. Francouzský prezident Sarkozy si pozval na návštěvu „polepšeného“ zločince Muammara Kaddáfího.
Ten dnes poučuje Evropu, aby se nepletla do súdánského Dárfúru, protože se problém časem vyřeší sám. Jistě: vyvražděním jedné skupiny obyvatel. Kritickým hlasům čelí Sarkozy pragmatickým argumentem, že dialog s Kaddáfím přinese Francii miliardové zakázky. Pak se libyjský vůdce přesunul do Španělska a i tam získal na vážnosti přislíbením dalších miliardových kontraktů.
Přísně realisticky vzato: Koho mohou proklamované evropské ideje oslovit? Muslimský patriarchální a antiliberální svět to asi nebude. Monokratické Rusko bývá k Evropě vstřícnější pouze v období své slabosti. Vzmáhající se Asie je jiná společnost. O Africe nemluvě: ta v Evropanech vidí bývalé kolonizátory, kteří i dnes chtějí mít z Afričanů jednostranný prospěch, čemuž vskutku může nasvědčovat kupříkladu evropská zemědělská politika. Kritika porušování lidských práv od dřívějších koloniálních pánů je Afričanům k smíchu nebo je irituje. O to lépe přijímají Číňany, které to jak doma, tak jinde ve světě vůbec nezajímá.
Kdo jediný vzhlíží k Evropě jako k vysněnému nebi, jsou afričtí emigranti, kteří riskují holé životy, aby unikli z mnohdy děsivých poměrů. V Evropě je však obvykle nečeká identifikace s místní kulturou, nýbrž většinou existence bez pořádného zaměstnání v izolovaných komunitách, řídících se vlastními tradičními pravidly a zvyky, avšak i s jistotou určité sociální podpory, jež jim ve srovnání s jejich dosavadním strádáním umožňuje důstojnější život.
Jednou to bude bolet
Evropa však dosáhla jedné priority. Na základě sociálnědemokratické strategie, kalkulující v éře masové demokracie s využíváním rovnostářských tendencí, k níž se však v současnosti populisticky přiklánějí všechny velké evropské politické strany, se demokratickým způsobem vytvořil socialistický systém, určitě nejefektivnější, jakého lze jen dosáhnout, někdy též zavádějícím způsobem nazývaný třetí cesta.
Spočívá v podmíněném respektování základních principů tvorby bohatství, principů fungování volného trhu a soukromého vlastnictví; podmíněném proto, že instituce svobodného trhu a soukromého vlastnictví nejsou akceptovány jako hodnoty, nýbrž jako vysoce účinné nástroje k následnému mohutnému přerozdělování. Tento model sofistikovaného socialismu lze však aplikovat pouze tam, kde volný trh byl v minulosti dostatečně etablován a mohl dlouhodobě působit, a tím vytvořit širokou základnu zdrojů pro následnou redistribuci. Což Evropskou unii rozšiřující se o země, které tuto možnost neměly, táhne nyní jako celek ke dnu.
Nicméně Evropa si uvědomuje potíže s hypertrofovaným sociálním státem. Doba proklamací, jakou byl například lisabonský plán s nereálným cílem dostihnout USA v roce 2010, pominula. Někteří politici vědí, že jsou nezbytné revitalizace ekonomické svobody a omezení státního intervencionismu. Realizace však bude obtížná.
Na přerozdělování je existenčně napojen rozsáhlý aparát státních zaměstnanců. Masy voličů se nebudou chtít vzdát početných sociálních dávek a politici své moci při ovládání téměř poloviny HDP. Navíc politik v éře totální demokracie nemůže opustit pódium populismu. Reformy musí přitom uskutečnit každý stát samostatně, proto je tu evropský centralismus překážkou.
Možnosti jsou v podstatě dvě. Buď tlak okolností umožní vítězství racionality i s vědomím nezbytných sebeobětí, nebo budou pokračovat další a další odkládání skutečných reforem, která mohou vyústit v krizi. Ta by mohla otřást i demokratickými základy společnosti.
