Etiopská provincie Tigray před třiceti lety zažívala jeden z nejhorších hladomorů moderní doby. I zkušení humanitární pracovníci tvrdili, že situace připomíná peklo na zemi.
Na nedostatek jídla a vody byli místní zvyklí. Období dešťů v zemi běžně vytvoří zásoby vody, které vydrží do konce prosince. Další dva měsíce jsou loterií. Když zaprší, život je dobrý. Když ne, přichází hladomor. V 80. letech však ke zkáze přispěla i politická situace v zemi.
Po převratu začala vláda v čele s plukovníkem Mengistu Haile Mariamem prosazovat tvrdou ruku marxismu-leninismu. Výsledkem bylo plošné znárodňování pozemků a majetku. „Rudý teror“, jak se vládě armády říkalo, stál život asi sto tisíc lidí.
Hladomor, jaký Etiopie do té doby nepamatovala, vypukl v roce 1984. Svět obletěly fotografie podvyživených dětí i dospělých. Mezinárodní společenství reagovalo. Podařilo se mu zažehnat největší krizi. Postupem let se pozornost médií obrátila jinam, pravidelné hladomory, byť méně rozsáhlé, ale Etiopii trápí dodnes.
Úrodná zem, která vzešla z pouště
Výjimka se však najde. Je jí provincie Tigray na severu země, která dříve platila za smutný symbol následků hladomorů. Zároveň byla zosobněním odevzdanosti Afriky závislé na pomoci ze Západu. To už však několik let neplatí. Dobrým příkladem je zdejší městečko Abr’ha Weatsbaha. Ozývá se z něj zpěv místních, kteří v dlouhých řadách primitivními nástroji opracovávají zdejší suché kopce. Jejich poslání je na první pohled nesplnitelné. Za cíl si vytkli porazit poušť.
„Přesně takhle to dělali aksumští králové před dvěma tisíci lety. Se stejnými nástroji,“ pochlubil se Zablon Beyene serveru BBC.
Od desíti hodin dopoledne na svazích okolo městečka pracuje na tři tisíce lidí. V rukách mají jednoduché lopaty a motyky. Strmý terén přetváří v kaskádovitý systém teras, které mají v půdním profilu zadržovat dešťovou vodu. Do práce se zapojují všichni. Na kopci ruku k dílu přidává i beznohý muž, který má za úkol posílat velké kameny dolů po svahu, kde je naloží a odvezou statnější pracanti.
Za podobnými snahami kdysi rozhádaných komunit vždy stojí osvícený lídr. A nejinak je tomu i v Abr’ha Weatsbaha. Místním vůdcem je osmapadesátiletý Aba Háwí. Celý den pobíhá od svahu ke svahu a koordinuje práci. Místní pověsti praví, že kdysi se zbraní v ruce bojoval za svobodu Tigray. Háwí se však ke své minulosti nevrací. „Jsem jen obyčejný farmář,“ tvrdí.
Stačí se však podívat na zelené terasy okolo města a je jasné, že je mnohem víc, než jen obyčejným farmářem. Za uplynulých deset let, co spustil svůj ambiciozní projekt, se mu s pomocí místních podařilo zúrodnit desítky kopců. Kdysi pustá země se transformovala do 38 hektarů úrodných pozemků. Podzemní voda se na nich před lety nacházela hluboko, asi v 15 metrech. Nyní lze na ni narazit tři metry pod zemí. Hospodařit na takovém pozemku je podle Háwího radost.
Problém s uprchlíky a plány do budoucna
Jeho nejoblíbenějším projektem je soustava vodních nádrží, které místní postavili ručně, bez použití těžké techniky.
„Vybudovali jsme ptaosmdesát záchytných nádrží. Sami můžete vidět, jak fungují,“ pochlubil se reportérům ze Západu.
V období dešťů nádrže zachycují srážky, v období sucha jsou pak dotovány z podzemní vody. „Každý farmář se má dobře,“ vypráví Háwí a bere do ruky hlínu. Pak ji hodí do větru. „Před deseti lety byla tohle naše země,“ prohlásí. Pak ukáže směrem na nádrže. „A teď se podívejte, v poušti nám poletují ledňáčci malachitoví,“ poukazuje na úspěchy místní komunity.
Úspěch však přináší i problémy. Abr’ha Weatsbaha totiž v posledních měsících zápolí s přílivem imigrantů. Lidé z chudších regionů totiž láká život v úrodné oáze.
„Vlastně by sem ani neměli mít potřebu migrovat. Každý distrikt v Tigray by měl být s pomocí komunity přetvořen pomocí terasování. Ale chápu, že ne všichni mají tak oddaného vůdce,“ říká s úsměvem Háwí. V hlavě se mu už rodí další ambiciózní nápad. Do města by chtěl zavést elektřinu.
S jeho odhodláním a oddaností místních je téměř jisté, že za pár let se může Abr’ha Weatsbaha dočkat veřejného osvětlení. Kdysi o tomto městě říkali, že je Bohem zapomenuté. Podle Háwího to však není pravda.
„Bůh tu byl, i když země nevzkvétala. A je tu pořád. Bůh však pomáhá jen těm, kteří si snaží pomoct sami,“ myslí si.
