Mešita Wang-ťia je zřejmě nejdéle fungující ženskou mešitou ve východočínském městě Kchaj-feng. Postavili ji už v roce 1820. Modlitební místnost, která pojme maximálně padesát lidí, vypadá jako prostorný obývací pokoj plný koberců a židlí. Tichou mešitu často rozeznívá jen zpěv imámky Kuo Ťing-fangové.
Imámka svou profesi „zdědila“ po otci, který vedl nedalekou mužskou mešitu. Ženské mešity jsou podle ní čínskou tradicí, zejména v provincii Che-nan, kde jich v současnosti fungují desítky. Modlitebny podle Ťing-fangové dříve sloužily hlavně jako školy, mešitami se staly až v 18. století. Výuka v nich však zůstává důležitá i nadále, uvádí stanice BBC.
„Když byly naše matky ještě dívky, bylo to jediné místo, kde mohly chudé muslimské ženy získat vzdělání. (...) V některých místech muslimského světa to není povolené, ale tady si myslíme, že je to dobrá věc. Ženy tu mají od roku 1949 lepší postavení a tohle je jeho součástí,“ zmiňuje rok vzniku Čínské lidové republiky jedna z věřících.
Islám má v Číně dlouhou historii, první zmínky o něm pocházejí už ze 7. století, stejně jako o křesťanství. Muslimská komunita byla v zemi vítaná až do konce 14. století, kdy se dynastie Ming snažila zbavit všech lidí, kteří nepatřili k největší etnické skupině Chanů.
Muslimové ztratili právo brát se mezi sebou a do manželství mohli vstupovat pouze s Chany. Jejich potomci jsou dnes známí jako Chuejové, etnická skupina muslimů mluvících mandarínsky, která je však od většinového obyvatelstva nerozeznatelná.
Ženské mešity jako součást rovnostářské tradice
Situace se začala zlepšovat až o stovky let později. Čínští muslimští filozofové začali v 17. století učit o tom, jak být loajální k islámu i Číně zároveň. Zároveň si uvědomili, že při uchovávání a předávání víry mohou být ženy velice důležité.
V současnosti kchaj-fengská Islámská asociace pracuje na tom, jak do nových edukačních projektů zapojit muže i ženy. V ženské mešitě jsou vítáni i muži, kteří do ní mohou vstoupit kdykoli kromě času modliteb.
Muslimky z provincie Che-nan za své postavení vděčí také důrazu čínské vlády na rovnostářskou společnost, která nerozlišovala mezi právy mužů a žen. Když v 90. letech čínské úřady vydaly nařízení, podle kterého se veškeré modlitebny musely registrovat, mnozí věřící to považovali za nevítaný zásah státu. Ženské mešity však podle serveru Foreign Policy nařízení uvítaly. Nejen že legalizovalo jejich činnost, ale také zajistilo jejich rovnoprávnost s muži.
To potvrzuje i další imámka Maryam Donpingová. Ženy a muži jsou si podle ní v Číně rovni, což souvisí s komunistickou ideologií.
„Ano, tady v Číně praktikujeme islám, který má typicky čínské rysy. Národní ideologie má před islámským učením přednost. Žijeme v komunistické zemi, ale máme volnost praktikovat naše náboženství. (...) Z našeho pohledu je důležité žít se systémem v míru,“ řekla Donpingová před lety deníku The Guardian.
Imámky už kážou i v dalších zemích
Ženské mešity přesto čelí nepříjemnostem. Čím více se Čína sbližuje s konzervativními arabskými zeměmi, tím více roste tlak na to, aby existenci podobných institucí omezila. Některé mešity, na jejichž stavbě se finančně podílela například Saúdská Arábie, ženské svatostánky považují za kacířské.
Přesto se nezdá, že by se Čína nechala v otázce náboženství ovlivnit. Ženské mešity v zemi tak podle některých odborníků dosud přežily zejména díky ochraně komunistické strany. „Když se rozhlédnete po celém světě, Čína je jedním ze světlých bodů,“ myslí si antropolog Dru Gladney.
Vzhledem k tomu, že Čína byla během většiny 20. století zcela izolovaná, se jí podle stanice BBC vyhnula vlna radikálního islámu po Íránské revoluci v roce 1979. Se ženskými mešitami už přitom není osamocená. Podobné modlitebny vznikly v posledních letech v Berlíně, Amsterdamu, Los Angeles, libanonském Byblosu nebo uzbecké Buchaře.
V polovině února se první ženská mešita otevřela také v dánské Kodani. Její zakladatelka Sherin Khankanová tak chce podpořit hlas žen.
„V našich náboženských institucích máme normalizované patriarchální struktury. Nejen v islámu, ale také v judaismu, křesťanství i dalších náboženstvích. A my bychom to rádi zpochybnili,“ uvedla pro deník The Guardian s tím, že islámská tradice ženské imámky povoluje.
Represe na západě
Podobně vstřícné podmínky jako v provincii Che-nan však v Číně zdaleka neplatí pro všechny muslimy. Zcela opačně čínská vláda přistupuje k turkické etnické skupině Ujgurů, kteří žijí v autonomní oblasti Sin-ťiang na západě země. Zatímco ženy z řad Chuejů vedou vlastní mešity, ujgurské ženy si o podobných privilegiích mohou nechat jen zdát.
Turkická menšina se každý rok vyrovnává s plošným zákazem ramadánu, jednoho z pěti pilířů islámu (více čtěte zde). Jejich kolegové i spolužáci musejí během postního měsíce kontrolovat, že Ujgurové skutečně jedí. V některých oblastech se muži musejí před každým vstupem do mešity registrovat, pro ženy jsou však podmínky ještě horší.
Podle ujgurských zvyklostí se ženy v mužských mešitách nemodlí, scházejí se proto neformálně ve svých domovech, kde si předávají náboženské učení. V roce 2009 však čínská vláda podmínky pro duchovní aktivity v regionu ještě zpřísnila. Veškerá shromáždění jsou tak pro muslimské ženy nebezpečná.
„Nyní je pravidlo takové, že když vstoupím do něčího domu, budeme spolu číst Korán, modlit se a vláda to zjistí, půjdu do vězení,“ popsala jedna z žen, která kvůli represím odešla z Číny do USA.
