Údaje které má MF DNES k dispozici, vyčetli ze svých statistik úředníci ministerstva vnitra čirou náhodou. Požádala je o to nově ustavená evropská komise Daphne.
Ta má za úkol zmapovat zvyšující se počty pohřešovaných dětí v členských zemích Evropské unie i u nás a vymyslet, co s tím.
Česká republika přitom není v počtu dlouhodobě pohřešovaných dětí raritou, podobné je to i v ostatních státech.
"Do února bychom měli mít údaje za všechny zúčastněné země. Z nich by měla vzniknout mezinárodní databáze všech dětí, které jsou pohřešované. Ta zatím neexistuje," řekl soudce Nejvyššího soudu Zdeněk Sovák, který se práce komise účastní.
Nejvíc děti utíkají z dětských domovů a polepšoven. Za posledních deset let jich bylo přes čtyřiadvacet tisíc. Ve 212 případech policisté děti nikdy nenašli.
"Když se člověk vypaří z ústavu, nemá občanku, takže se normálně živit nemůže. Většina holek sem tam něco ukradne nebo se prodává," svěřila se MF DNES sedmnáctiletá Miky, která je po opakovaných útěcích z polepšoven v péči Fondu ohrožených dětí.
Zákon sice předpokládá, že jeden vychovatel má dohlížet nanejvýš na šest dětí, ale v praxi to bývá až dvojnásobek. O to snáz svěřenci z ústavů utíkají. Dokážou si dokonce poradit i s odvoláním pátrání po sobě samých.
"V jednom ústavu měli útěků opravdu hodně. Policistům vždycky po pár hodinách někdo zavolal a řekl jim, že už se pohřešované dítě vrátilo, a policisté pátrání klidně zrušili. Je jasné, že volaly samy hledané děti," upozornil Sovák.
Co dělají ti, co jsou na útěku?
Utéct z domova nebo výchovného ústavu dokáže každé dítě. Každoročně si to vyzkoušejí čtyři tisíce z nich. Rodiče i vychovatelé jsou bezmocní.
Vychovatelka dětského ústavu v Dobřichovicích u Prahy se minulý čtvrtek vypravila s osmi dívkami na výlet do hlavního města. Zpět se vrátila jen se třemi. Pět děvčat, kterým bylo sotva patnáct, se vypařilo při procházce po Karlově mostě. Tři se vrátily samy, dvě musela vypátrat policie.
Pro kriminalisty to byl jen další z řady dětských útěků. Prchající děti přitom zpravidla skončí na ulici. A život na ulici je pro ně víc než nebezpečný.
"Když spíte pod mostem a nemáte co jíst, musíte krást nebo se prodávat," upozornila ředitelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová. "Stát přitom proti tomu dělá velmi málo - dokonce ani centrálně neshromažďuje data o dlouhodobě pohřešovaných," dodala.
Údaje, které Česko mělo dodat do Bruselu, shánělo ministerstvo vnitra několik týdnů, aby nakonec zjistilo, že za posledních deset let policisté nedokázali najít 305 dětí. Jsou z nich dospělí, kteří se živí poctivě? Anebo vůbec nežijí? Ministerští úředníci nevědí.
Dětské ústavy přitom dětem, kterým se v nich nelíbí, nahrávají. Dobřichovický případ je toho krásným příkladem. "Vůbec nechápu, jak může do města plného lákadel přijet jediná vychovatelka s osmi problémovými holkami," říká policejní důstojník, jenž je s případem obeznámen.
Ústav ovšem tvrdí, že jinou možnost, když chce dívkám dopřát vycházku, nemá. "Existuje sice paragraf, podle něhož by měla mít vychovatelka na starosti čtyři až šest dětí. Tak to ale bohužel v ústavech nefunguje, protože stát nemá peníze.
Jenom u nás bychom museli přijmout dvojnásobek zaměstnanců," brání se Tomáš Řezníček z dobřichovického diagnostického ústavu.
"Nadřízené" ministerstvo školství však považuje jeho slova za výmluvu. "Peníze sice nejsou, ale celé je to o tom, jak si v ústavu zorganizují práci. Mohou sice mít na dvanáct dětí jednoho vychovatele, ale když s nimi jdou ven, lze děti rozdělit do menších skupin," míní ředitel odboru speciálního školství ministerstva Jiří Pilař.
Dobřichovický ústav rozhodně není žádnou výjimkou. Děti utíkají odevšad. "Vlastně se ani policistům nedivím, že je nebaví hledat pořád ty samé děti. Představte si, že složitě dopadnou šestnáctiletého kluka a druhý den ho mají zase ve svodce," říká ředitelka Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková.
Řešení, jak z bludného kruhu ven, prý zná. Ústavy by se měly proměnit v zařízení rodinného typu, v nichž budou děti rády. A pro ty skutečně nezvladatelné by měly existovat přísněji střežené ústavy.
