Nebýt československé obrněné brigády a jejího nasazení na sklonku druhé světové války u francouzského přístavu Dunkerque, nikdy by se takhle bizarní parta lidí nesešla. Vedle sebe se tu v bojích vyznamenali profesoři i tuláci, ostřílení přeběhlíci z německé armády i židovští mladíci.
Mnohaměsíční pátrání historika Jiřího Plachého z Vojenského historického ústavu v tuzemských i zahraničních archivech vyústilo v jedinečné charakteristiky 183 Čechoslováků, kteří u Dunkerque padli.
V brigádě bojovaly i "Wintonovy děti". Když ty židovské nezletilce Nicholas Winton vypravoval na počátku války speciálními vlaky z Prahy do Londýna, nikoho by tehdy nenapadlo, že mnozí z nich se budou vracet se zbraní v ruce. Chtěli si vyřídit účty s nacisty, kteří poslali jejich rodiče do plynu.
"Když je jejich rodiče usazovali do Wintonových transportů na hlavním nádraží, bylo těm klukům třináct nebo čtrnáct let. Do brigády se dobrovolně hlásili, jak jen to bylo možné - v roce 1943 či o rok později. Někteří dokonce i jako sedmnáctiletí," vysvětluje Plachý.
Jak to bylo s těmi Němci?
Václav Abraham, Zdeněk Bednárek, Emil Ciepela, Karel Gawel či Karel Matyášek. Tihle a stovky dalších museli po okupaci třeba kvůli slezské národnosti narukovat do wehrmachtu.
"A v československé obrněné brigádě patřili k nejlepším vojákům," říká historik. Dostali se do ní poté, co dezertovali nebo byli zajati. Jejich postavení nebylo jednoduché. Třeba Židé se s nimi většinou nebavili. Jiní vojáci je však respektovali. "Důležité pro ně bylo, že tihle nacisty dobře vycvičení muži bojovali na jejich straně. Nebyli to nacisté – ke službě ve wehrmachtu byli donuceni," vysvětluje Plachý.
Tak třeba Karel Matyášek byl jako tankista v pověstném Afrikakorpsu. V roce 1942 přeběhl na stranu Spojenců, kteří ho po prověření poslali do čs. pluku na Středním východě. U Dunkerque se bil tak zarputile, že byl vyznamenán "za chrabrost před nepřítelem" a povýšen. Pár dní nato zahynul při výbuchu miny.
Za chrabrost byl in memoriam vyznamenán i jiný někdejší voják wehrmachtu Emil Ciepela. Jeho velitelé jej hodnotili bez ohledu na jeho minulost jako statečného a spolehlivého bojovníka.
Bojovali boháči i profesoři
Mikuláši Beniesovi jako synovi významného českého průmyslníka po opuštění protektorátu nic nechybělo. V pohodlí mohl přečkat válku u sestry v Itálii. Místo toho se vydal na strastiplnou cestu do Velké Británie, kde se přihlásil k tankistům. Čtyři dny před koncem války zahynul u Dunkerque při německém dělostřeleckém přepadu.
Současníkům zůstává dost možná rozum stát i nad motivy doktora filozofie Josefa Dopplera, absolventa Oxfordu. Proč tento filozof s kontakty na exilovou vládu v Londýně odešel bojovat k Dunkerque jako vojín? "Doppler byl vlastenec. A stejně jako tisíce dalších Čechoslováků chtěl vyjádřit vztah k rodné zemi tím, že za její osvobození bude bojovat," míní historik Plachý.
15. října 1944 v ranních hodinách na předsunuté pozorovatelně zasáhl Dopplera německý odstřelovač do hlavy.
Až do posledního dechu
Dobrodružné životy, ale i poslední chvíle většiny ze 183 u Dunkerque padlých Čechoslováků jsou podle historiků jedinečnými náměty na napínavou novelu či film. Nad jiné vynikají následující příběhy.
Například Adolf Ernst Scheffel se jako střelec tanku zúčastnil 5. listopadu 1944 úspěšného útoku na německé pozice. A střílel z kanonu i poté, když jeho tank Cromwell najel na minu a nemohl dál.
"Ernst Scheffel bojoval, až vystřílel všechno střelivo. Tank opustil až na rozkaz velitele, byl však zabit," stojí v návrhu na udělení válečného kříže.
Nebo horník Karel Uher. Jako otec tří dětí mohl zůstat doma na Ostravsku a nikdo by mu to nevyčítal. Někdejší alpský myslivec rakouské armády si v Británii vysloužil hodnost četaře tankového praporu.
Při jednom z útoků pomáhal vyprošťovat tank a přitom ještě v palbě nepřátelských minometů ošetřoval zraněného kamaráda. Zachránil ho před vykrvácením. Sám zahynul při výbuchu další minometné střely, a to v den výročí vzniku Československa 28. října 1944.
Padouch, nebo hrdina?
Emil Prokop určitě nebyl padouch, i když několikrát od své jednotky dezertoval, aby mohl bojovat v Sovětském svazu. Jednou ho dokonce chytili i s ukradeným automobilem až v Íránu. Za čtyři roky v zahraniční armádě si vykoledoval 16 kázeňských trestů, a to včetně vězení. Přesto Prokopa nadřízení chválili. Věděli proč.
V návrhu na udělení válečného kříže jeho velitel uvedl: "Při útoku projevil neobyčejnou statečnost. A když se po skončení boje vracel již pro třetího zraněného, smrtelně ho střelil německý snajpr."
Emil Prokop nebyl v čs. tankové brigádě jediným vojákem, jenž si odseděl měsíce ve vězení anebo se za ním táhly desítky trestů. Jenomže v boji bylo na tyto dobrodruhy vždy spolehnutí – s nacisty se nepárali.
Proč ten obdiv ke komunismu?!
Příběhy i charaktery vojáků Československé samostatné obrněné brigády v Británii jsou plné překvapení. K těm největším patří zjištění, že poměrně hodně z nich sympatizovalo s komunisty anebo byli přímo členy komunistické strany.
Historik Plachý to vysvětluje: "Z vojáků, kteří bojovali v Sovětském svazu, se naopak v tamní drsné realitě gulagů stávali zapřisáhlí antikomunisté. Tahle zkušenost našim zápaďákům scházela. Ostatně i sami Britové se tehdy na SSSR dívali jako na spojence, který se stále více demokratizuje. Vystřízlivění bylo po válce tvrdé a rychlé. I pro naše zápaďáky."
