Když historik Simon Schama komentoval pro BBC říční slavnost a jezdeckou přehlídku, mluvil o „malých lodích a velkých myšlenkách“. Největší myšlenkou přitom bylo, že britská monarchie slouží k tomu, aby spojovala minulost s budoucností země způsoby, které přesahují úzkoprsost a ošklivost každodenní politiky. Odkaz králů a královen táhnoucí se více než tisíc let do minulosti – přetrvávající symbolika korun a kočárů i doslovné ztělesnění anglického a dnes britského státu – spojuje Brity na společné cestě.
Cynikové to možná označí za otřepanou taktiku „chléb a hry“. Hlavním smyslem však je upřít lidské oči a srdce na výklad obsahující naději a smysl – nezneklidňovat veřejnost, ale spíše ji pozvedat. Opravdu mají Řekové, Španělé, Portugalci a další Evropané přijmout úsporný program, který je jim vnucován, protože v Německu a dalších severoevropských zemích převažuje názor, že jsou rozmařilí a líní? Toto jsou bojovná slova, která vyvolávají zášť a rozkol právě ve chvíli, kdy jsou nejvíce zapotřebí jednota a společné sdílení zátěže.
Královna jela v otevřeném povoze centrem města za doprovodu vojenských kapel a 60 čestných dělostřeleckých salv. Na ulicích jí pozdravovaly zástupy lidí, kteří čekali za poměrně chladného počasí i několik hodin. Královna jela v landauru z roku 1902 společně s následníkem trůnu princem Charlesem a jeho manželkou Camillou. Za ní následovali její vnuci, princové Harry a William s manželkou Kate. Kočáry provázely oddíly královské jízdní stráže v barvitých uniformách (5. června 2012)
Ten s tím ano, tam s tím ne
Zejména Řecko dnes potřebuje najít cestu, jak spojit svou minulost s budoucností, avšak žádný vladař není na obzoru. A jako kolébka první demokracie na světě potřebuje Řecko jiné symboly národní obnovy než žezla a róby. Prakticky všichni západní čtenáři se poprvé setkávají se světem kolem Středozemního moře prostřednictvím Homéra: s jeho ostrovy, pobřežími a lidmi, které drží pohromadě diplomacie, obchod, sňatky, olej, víno a dlouhé lodě. Řecko by se znovu mohlo stát pilířem takového světa; využít své současné krize k utvoření nové budoucnosti.
Tato vize je představitelnější, než by si leckdo myslel. Odhaduje se, že ložiska zemního plynu ve východní části Středozemního moře obsahují až 3,3 miliardy kubíků plynu, což by stačilo pokrýt světovou spotřebu na celý rok. Další velká naleziště plynu a ropy leží u řeckého pobřeží v Egejském a Jónském moři – výnos z jejich těžby by dokázal proměnit finance Řecka i celého regionu. Izrael a Kypr plánují společný průzkum, Izrael a Řecko diskutují o plynovodu, Turecko a Libanon provádějí sondy a Egypt má v plánu přidělovat licence na průzkum.
Turecko hodlá bojkotovat všechny akce Evropské unie, které bude pořádat Kypr v rámci svého předsednictví. Ilustrační foto
Do věci se však jako vždy vkrádá politika. Všechny dotyčné země mají spolu námořní spory a politické neshody. Turci spolupracují se Severním Kyprem, jehož nezávislost uznávají jen oni sami, a pravidelně adresují výhrůžné tóny Izraeli, který provádí vrty s řeckokyperskou vládou Kyperské republiky. Kyperští Řekové pravidelně drží EU jako rukojmí kvůli jakýmkoliv společným akcím s Tureckem a totéž činí i Řecko. Turci nevpouštějí do svých přístavů kyperská plavidla a nekomunikují s Izraelci od doby, kdy bylo devět tureckých občanů zabito na lodi, která se snažila prolomit izraelskou blokádu Gazy. Libanon a Izrael spolu ani nemají diplomatické styky.
Stručně řečeno mohou bohatství, pracovní místa a rozvoj, které by do všech zemí v regionu proudily díky zodpovědné těžbě energetických surovin, přijít vniveč kvůli tvrdošíjnému lpění na tom, co každá země pokládá za svůj spravedlivý podíl, a kvůli odepírání přístupu nepřátelům.
Tenkrát to šlo, teď ne?
Zdá se tedy, že vize Středozemního energetického společenství je odsouzena k tomu, aby zůstala pouhým snem. Přesto si v červenci připomeneme 60. výročí ratifikace Pařížské smlouvy, která pouhých šest let po skončení druhé světové války založila Společenství uhlí a oceli (ECSC) mezi Francií, Německem, Itálií, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem. Německo a Francie přitom spolu v předchozích sedmdesáti letech svedly tři ničivé války, z nichž poslední dvě zpustošily ekonomiky celé Evropy a zdecimovaly její obyvatelstvo.
Ratifikace Pařížské smlouvy, která pouhých šest let po skončení druhé světové války založila Společenství uhlí a oceli (ECSC) mezi Francií, Německem, Itálií, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem.
Vzájemná nenávist a podezíravost těchto zemí nebyla o nic méně hořká a hluboce zakořeněná než současná nevraživost ve východním Středomoří. Přesto francouzský ministr zahraničí Robert Schuman s pomocí svého poradce Jeana Monneta ohlásili v roce 1950, tedy pouhých pět let po odchodu německých vojáků z Paříže, plán na vytvoření ECSC s cílem „učinit válku nejen nemyslitelnou, ale i materiálně vyloučenou“. Schuman navrhl svěřit francouzskou a německou produkci uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu, což oběma stranám zabránilo používat válečné suroviny proti sobě navzájem a poskytlo impulz ke společné průmyslové ekonomice. ECSC se stalo jádrem současné Evropské unie.
Dost s řečmi o utahování opasků
EU se dnes zmítá v provazech, ale pouhých několik málo konkrétních kroků evropských politických špiček by mohlo otevřít dveře podobně smělému diplomatickému řešení, které by mohlo obnovit ekonomiky EU i středomořských zemí a transformovat energetickou politiku v Evropě a Asii. Kdyby Evropský parlament a Evropská rada podnikly kroky k tomu, aby přímý obchod mezi EU a Severním Kyprem podléhal schválení kvalifikovanou většinou, a nikoliv konsensem (tedy s možností kyperského veta), mohla by EU začít se Severním Kyprem obchodovat a Turecko by pak mohlo začít obchodovat s Kyprem jako celkem. Tyto kroky by posléze mohly vést k vytvoření energetického partnerství mezi Tureckem, Kyprem a Řeckem, což by dalo pozitivní podnět k turecko-izraelskému smíření.
Mladá žena žebrá u pekařství v centru Atén.
Schumanův plán krystalizoval dva roky a zaváděl se deset let. Válkou zdecimovaným a zoufale chudým Evropanům však poskytl pozitivní vizi nové budoucnosti, kterou dnes Řecko a Kypr, nemluvě o blízkovýchodních a severoafrických státech, naléhavě potřebují. Vedoucí evropští představitelé nepřekonají tuto krizi tím, že budou bombardovat své občany ponurými žádostmi o utahování opasků. Musí přijmout konkrétní kroky, s Řeckem jako plnoprávným a rovnocenným partnerem, aby vytvořili vizi reálných plodů omlazené EU.
Evropská unie nemá královnu Alžbětu. Potřebuje však dalšího Schumana a Monneta.
Řek prochází v Aténách kolem opuštěné budovy s grafitti odkazujícím na víkendové volby.
Autorka, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Mezititulky jsou redakční.
