Dokazuje to případ penzijního fondu, který VZP koupila v roce 1996 a čtyři roky poté prodala. Původně fond, který neměl klienty, pojišťovna zhodnotila a získala pro něj tisíce klientů. Za svůj svůj majoritní podíl 51 % však dostala jen 300 tisíc korun. Majitel zbylých 49 procent akcií, který svůj podíl prodal stejné firmě, se ovšem radoval z 85 milionů.
Transakcí se zabývá vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny. Všechno začalo na sklonku roku 1996, kdy firma Iceberg prodala VZP většinu svého podílu v Penzijním fondu Slavie. Byl prakticky prázdný, takže i cena byla výhodná: korunu za akcii.
Pro pojišťovnu to znamenalo dát 14 790 korun za jednapadesátiprocentní podíl.
Firma Iceberg si však vymínila předkupní právo: pokud by pojišťovna chtěla akcie prodat, tak za ně dostane od Icebergu opět 14 790 korun. Sama VZP by však musela za zbytek podílu, kdyby jej chtěla, zaplatit Icebergu tisíckrát víc. "To není vůbec výhodné. Bylo zřejmé, že pojišťovna fond zhodnotí," říká pražský právník Tomáš Horák.
Člen správní rady: Moc se mi to nelíbilo
VZP se přitom zároveň zavázala, že bude své zaměstnance a veškeré své zázemí používat pro získávání klientů fondu. "Chtěli jsme mít svůj vlastní penzijní fond pro zaměstnance, kterých bylo asi 4,5 tisíce, a také jsme počítali s tím, že by to mohl být dobrý vedlejší zdroj příjmů. Jenže jsme nepočítali s tím, že zákon nám takové podnikání zakáže," říká předseda představenstva VZP Richard Schwarz.
"Moc se mi to nelíbilo," přiznává Josef Suchopár, jeden ze dvou členů správní rady VZP, který hlasoval proti koupi. "Pojišťovna by neměla takové věci dělat, protože se nedá vyloučit různé účelové přelévání peněz," vzpomíná.
Nový zákon takové podnikání VZP nakonec zakázal, a tak se pojišťovna musela svého podílu zbavit. V roce 1999 podle zápisu z jednání správní rady ředitelka pojišťovny Jiřina Musílková předložila členům rady dopis od firmy Iceberg, kde se tento druhý akcionář fondu vzdává předkupního práva ve prospěch společnosti Winterthur. Zároveň ředitelka radu informuje o dalším dopise ze stejného dne, kde Winterthur žádá VZP o koupi jejího podílu akcií.
Některým členům správní rady se sice nelíbilo, že Winterthur si diktuje cenu a klade ji jako podmínku obchodu, ale správní rada obchod i přesto odsouhlasila: VZP v únoru 2000 prodává firmě Winterthur svůj většinový podíl za 300 tisíc korun.
"To je zcela zjevně hluboce pod cenou. Konkrétní osoby na straně VZP si musely být vědomy toho, jakou má penzijní fond reálnou hodnotu," říká právník Tomáš Horák. "Nabízí se podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku," dodává.
"Nic jsme neprodělali," krčí rameny Richard Schwarz. "Víc si nepamatuju, je to řada let," tvrdí. Totéž říkají i ostatní oslovení členové správní rady či představenstva fondu.
Musílková: Už si to nevybavuji
Potíž je, že jen několik dní předtím, než VZP svůj většinový podíl prodala, Winterthur koupil menší podíl fondu za 85 milionů korun. (Kupoval ho už od firmy Rente 50, kterou ovládali lidé z Icebergu a jejich známí). "Kupní cena byla stanovena dohodou na základě předběžného posouzení hospodářských výsledků Penzijního fondu," píše se ve smlouvě mezi Winterthurem a Rente 50, kterou má MF DNES k dispozici.
Neobvyklá je podmínka, kterou si Winterthur ve smlouvě stanovil: tuto cenu zaplatí, jen pokud získá i druhý, většinový podíl, a to za částku ne větší než 300 tisíc korun. "Nic vám k tomu bohužel nemohu říct, jde o obchodní tajemství," říká dnes mluvčí Winterthuru Marek Zeman. Vyjádření firmy Iceberg a Renta 50 se MF DNES nepodařilo sehnat.
"Proč jsme neusilovali o vyšší cenu? To už si nevybavuji," říká Jiřina Musílková, která je coby ředitelka VZP podepsaná pod prodejem akcií. "Navíc jsem nebyla u jednání, která se vedla, když se fond kupoval. Já byla jen prokuristka. Co mi předložili, to jsem podepsala."
"Divil bych se, kdyby si to nepamatovala. Po chodbách pojišťovny sem a tam cestovaly vozíky naložené akciemi, protože ona musela každou z těch čtrnácti tisíc akcií osobně podepsat," vzpomíná jeden ze zaměstnanců pojišťovny.
