Bohdana Planá by teď mohla mít naději, že jejího bývalého manžela odsoudí Vrchní soud v Olomouci, který se po odvolání státního zástupce zanedlouho bude případem znovu zabývat. Zdá se však, že se už mladá žena bojí v cokoliv věřit. "Nepřemýšlím, jak to dopadne," říká.
Přesto připouští, že si nedovede představit, co bude, pokud soud původní rozsudek nezmění. "Třeba ho budu běžně potkávat na ulici. Možná ale někam odjede a už ho nikdy neuvidím," uvažuje. Její tragédii lidé znají. "Musela jsem si zvyknout, že kamkoliv přijdu, provázejí mě pohledy a špitání. Mnozí se na mne dívají a asi přemýšlejí, co to se mnou udělalo. To, co se odehrává uvnitř, ale nikdo nevidí." Když se Karolínka ztratila, paní Planá nějakou dobu nebyla schopna ani chodit do práce. Nechodila téměř nikam. "Když jsem se vrátila do zaměstnání, učila jsem se znovu komunikovat s lidmi. Všechno mi vadilo - když se někdo o Karolínu nezajímal, i to, když se někdo příliš vyptával. Pořád těžce prožívám, když někdo vypráví něco veselého o dětech nebo když děti vidím," přiznává. Rodina bratra Jaroslava Planého bydlí ve vedlejším domě. Běžně se potkávají. "Nezdravíme se, dělají, jako by se nic nestalo," říká mladá žena. "Nic ale nezmění na tom, že moje dítě není. Policisté to řekli jasně - jsou přesvědčeni, že je mrtvá. A někdo za to je přece odpovědný." Cizí ženy, které o případu slyšely, se po telefonu matky ptají, co je nového. "Nechápou, jak to tak mohlo skončit. Je to jako návod. Když dítě schováte, že se ho nepodaří najít, nikdo vás za to nepotrestá. Co když to někdo zopakuje?" ptá se Bohdana Planá.
- pátek 4. září 1998