„Nedůslednost režijní koncepce se ale nejvýrazněji projevila v hereckých výkonech. Během představení jsem si nejprve říkal, jestli inscenace nesměřuje k pochybnému ideálu českého divadelnictví, kdy herci jsou zjevně chytřejší než postavy, jež představují, a režisér zas strčí do kapsy dramatika,“ rozepsal se Richard Erml v týdeníku Reflex. „Příčina neklidu ale spíše vězela v roztříštěném hereckém stylu, u souboru Divadla v Dlouhé nevídaném jevu. Představitelky tří sester byly samy o sobě znamenité, avšak každá jako by přišla z jiné komedie,“ pravil Erml v recenzi Ukřičená hra na Čechova. Podle tohoto kritika je „poslední dějství hry Františákovy inscenace nejsilnější. Postavy vykolejily z realistických situací, hromadně pochodují, postávají vedle sebe a nevidí se, zjevují se mrtví. Oč působivější mohlo být takové finále, kdyby zbytek inscenace nezahltily ilustrativní nápady (včetně hudby), jako například svícen, který se filozofující postavy snaží sfouknout, avšak svíce se zas a znovu napřimují k plameni. Milá absurditka jednou či dvakrát. Desetkrát opakovaný gag už zavání bezradností.“ Tolik Erml.
Divadlo v Dlouhé, Praha - Tři sestry
Jeho někdejší redakční kolega z Divadelních novin, nyní redaktor časopisu Svět a divadlo Vladimír Mikulka, pro změnu v Lidových novinách soudí, že Tři sestry v Dlouhé „nabízejí řadu skutečně zábavných výstupů (největší ohlas vyvolalo ‚filozofování‘ Veršinina a Tuzenbacha nad svíčkami, které se samy od sebe zapalovaly), navzdory podstatně vážnějšímu ladění druhé půlky však téměř chybí místa, která by zapůsobila opravdu přesvědčivou mrazivostí.“
Marie Reslová v Hospodářských novinách má za to, že „ve svižnější a lépe zkomponované a motivované první půli inscenace si režisér dovolil lecjaké hravé postmoderní citace, vtipné jsou především ty hudební.“
„Cpinova scéna přináší pozoruhodný vizuální zážitek, Františákův výklad je nenásilný, a přesto osobitý, a herci - zejména někteří - přesvědčivě hrají. Nejvíce zaujme Františákovo aranžmá skupinových scén a rytmizační práce s hudebními vložkami, které obtížnému životu na ruském venkově dodávají na nesnesitelnosti,“ argumentoval Vojtěch Varyš v recenzi v Týdnu.
Divadlo v Dlouhé, Praha - Tři sestry. Zleva: Pavel Tesař (Kulygin), Magdalena Zimová (Irina), Marie Turková (Olga), Naďa Vicenová (Anfisa), Helena Dvořčáková (Máša)
Různost vnímání uměleckých děl (potažmo veškerých fenoménů života na Zemi) je přirozená. Nicméně tak odlišné čtení nikterak kontroverzní inscenace, jakou Tři sestry v Dlouhé jsou, jeví se mi být u lidí, kteří se sledováním divadla a psaním o něm zabývají profesionálně, na pováženou. Dobře, když jednomu recenzentovi se nápad se zhasínajícími a zase se rozsvěcujícími svícemi líbí a druhému nikoliv, je to názor na jeden detail, na daný inscenační vtip. Ale když jeden říká, že herci jsou největším úskalím tohoto představení, a druhý, že herci jsou v něm přesvědčiví, tak to je již rozptyl, který jde nad rámec „přirozené“ různosti a klade otázku základní profesionality, tedy nakolik takovéto psaní vlastně brát vážně, nakolik se tu potkáváme jen s jakýmisi vágně formulovanými prvními dojmy nasypanými do klávesnice krátce po premiéře, a nakolik jsme tu konfrontováni s něčím, co má cenu víc než dojmologie a zdání.
Za sebe musím říct, že tato nezávaznost tvrzení, tato rozdílnost soudů bez argumentace nebo s argumentací čítající několik málo slov či vět mi vadí stále více a odebírá mi chuť jakkoliv považovat takové recenze za informace na úrovni kompasu, který poskytne orientaci, zda jít nebo nejít na inscenaci, zajímat se o ni. Tento dojmologický rozptyl musí každému, kdo ve své profesi (například matematika, lékaře, řidiče, pilota atd. atp.) nesmí udělat chybu, respektive jeho chyba má jasné důsledky a je coby chyba jasně definovatelná, připadat jako nezávazné žvanění, jako čmárání bez řádu a pravidel. A nelze se divit divadelníkům, jestliže nad takovými kritickými soudy – jak se to také často děje - mávnou rukou s poznámkou, že z toho si stejně nemohou nic odnést.
Divadlo v Dlouhé, Praha - Tři sestry. V popředí Klára Sedláčková-Oltová (jako Natálie)
To, zda herci jsou nebo nejsou slabinou inscenace, by mělo být relativně objektivně „změřitelné“, doložitelné - podobně jako by se měli hudební kritici nejprve shodnout na tom, zda recenzovaní hudebníci hrají nebo nehrají falešně. Například žádný z recenzentů Tří sester v podání Divadla v Dlouhé nevzpomenul nepříjemný fakt, že ve snaze „rozhýbat“ repliky, spojit je s jevištní akcí, tamější herci nejednou utopili, zahlušili slova a nebylo jim řádně rozumět, nezvládli pohyby a jasnou artikulaci zároveň. Čtení základních řemeslných dovedností a pravidel by mělo nutnou, základní podmínkou recenzentské činnosti.
Spor se zcela odlišnými náhledy se pak - teprve po splnění podmínky schopnosti číst základní, na jevišti prokazatelně viditelné skutečnosti – může vést o koncepci inscenace. Pokud ta ovšem předkládá něco silně diskutabilního, respektive diskuse hodného. V takovém sporu se mohou a mají obnažovat hodnotové systémy kritiků, základní umělecké a klidně i životní koncepce těch, kteří (a které) o divadle profesionálně píší. To však vůbec není případ Tří sester v Dlouhé! V základním náhledu na pojetí režiséra Martina Františáka se citovaní i další recenzenti totiž v zásadě shodnou. Jde podle nich, shrnuto, o inscenaci tu více, tu méně zajímavou, docela hodnou shlédnutí; vyjádřeno bodově (oním pitomým systémem „od - do“), ony recenze pomyslně dávají Františákovým Třem sestrám asi tak od padesáti do sedmdesáti procent. Takže ač soudů nad jednotlivými složkami inscenace jsme různých, všichni se nakonec tak nějak shodneme. A právě v tom tkví bída takového recenzování.
Divadlo v Dlouhé, Praha - Tři sestry
O inscenaciDivadlo v Dlouhé, Praha – A. P. Čechov: Tři sestry Překlad Leoš Suchařípa, režie Martin Františák, dramaturgie Štěpán Otčenášek, Tomáš Vůjtek, výprava Marek Cpin, hudba Nikos Engonidis. |
