Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Úvaha Jiřího Gruši nejen k výročí: Alexander Dobrotivý aneb jaro v Praze

  16:16aktualizováno  16:16
Mezinárodně je pražské jaro významný pojem, národně má problémy. Připomíná totiž kosmetickou operaci, která nedopadla dobře. Socialismus měl dostat "lidskou tvář", ale ukázal svou zvířecí. Historicky šlo o dvacet měsíců krize, která změnila evropské poměry. Tak začíná svoji úvahu spisovatel, překladatel a diplomat JIŘÍ GRUŠA.

Dubček a spol. v Moskvě - Nejvyšší představitelé KSČ byli po invazi 21. srpna 1968 uneseni do Moskvy. Zleva Oldřich Černík, první tajemník Alexander Dubček, prezident Ludvík Svoboda a Josef Smrkovský. | foto: Profimedia.cz

Ta krize začala už roku 1967 na sjezdu spisovatelů, kteří se nebáli vyslovit to, co se jinde jen šeptalo. Byl to však také zpožděný souhlas s kritikou "kultu osobnosti", kterou po Stalinově smrti pronesl jeho nástupce Chruščov a která v KSČ nezabrala. Praha měla svou specifiku. Češi si zřídili sovětskou diktaturu s volebním lístkem v ruce a udržovali ji bez ruských kasáren. Komunisté se pokládali za "lepší půlku národa" a pletli si svědomí s přesvědčením. Demokracii vykládali jako hospodářský a mravní krach Západu, a tak, ač leželi na pomezí nového dělení světa, neuměli svou finskou nebo rakouskou šanci využít.

Ale jejich "Vítězný únor" byl také začátkem studené války. Ukázal, na co si Stalin brousí zuby i jinde, a poskytl důvody pro containment. Tak se říkalo politice zadržování, kterou definoval G. F. Kennan, americký diplomat, jenž v Praze zažil mnichovskou kapitulaci a uměl si představit, co by znamenalo její opakování. Containment měl úspěch. Poražení Němci se vzepřeli pokusu o Únor v Západním Berlíně, v Bonnu se zrodila Spolková republika a brzy nato i NATO.

Rudé právo ohlašuje zvolení Alexandra Dubčeka

Rudé právo ohlašuje zvolení Alexandra Dubčeka.

Naopak vítězní Češi začali věšením svých soků a tvrdili přitom, že jsou jen pracující lid. Chodili však do práce, aniž pracovali. Zapomněli totiž, že práce je chytrý um a osobní píle. A tak, když uběhlo období dlouhé jako první republika, vegetovali na prahu rozvojových zemí, ačkoli právě ten předchozí stát patříval do první ligy.

Hodnota lidské tváře

Změna se tedy jevila nutná i soudruhům. Ti ale po ruských zásazích v Berlíně, Poznani a Budapešti tušili, že jejich případný impulz nesmí mít "revanšistický" nebo "nacionalistický" charakter, kterým Moskva odůvodňovala své intervence. Reforma socialismu zněla loajálně a odpovídala také naší kutilské duši. Jára Cimrman se tedy narodil dřív politicky než literárně. "Obrodný proces" začal však na Slovensku. Tam totiž centrální pokyny, podmínka řízeného hospodářství, přicházely z Prahy a zněly velkočesky. Vznikala tedy oáza nekázně, podmínka solidních náhod.

Poznámky z Čierne nad Tisou (Dubček)

Poznámky z Čierne nad Tisou (Dubček).

Poznámky z Čierne nad Tisou (Dubček)

Poznámky z Čierne nad Tisou (Dubček).

Mladý šéf strany, sovětsky školený Alexander Dubček, vyzařoval energii a disciplínu. V Praze se k tomu držela stará garda, kterou neměl nikdo rád. Dostat i tady nového tajemníka vypadalo zdravě a schůdně zejména poté, co také v Kremlu vystřídal Chruščova Brežněv a hledal vlastní vazaly. Jeho proslulé "Éto vaše djélo" (to je vaše věc) znamenalo však konec epochy.

Bylo to O. K. jako nechtěné k. o.

Praha už zase ležela na rozhraní. Tentokrát nové neznámé síly, které se bude říkat medialita. Ta sice respektovala politické dělení světa, technologicky však provozovala jeho propojenost a zaváděla nová pravidla hry. Televize a tranzistory zjednodušovaly komunikaci. Slovo se měnilo v obraz a obraz se scvrkával v ovládací knoflík anonymního diváctva.

Už tedy nestačilo dobýt Zimní palác, obsadit telegraf a vydat svůj souhrn situace. Všechno se měnilo v přímý přenos. V takovém zmatku stoupala hodnota lidské tváře. Dneska se to jmenuje face value. Ale už tenkrát uměla mlčky mluvit.

Tranzistor, rádio

Tranzistor, rádio.

Kontrarevoluce? Ne, zemětřesení

A také se vměšovat do vnitřních záležitostí států i státníků. Proto není divu, že se face value mohla uplatnit i v kombinaci s termínem "socialismus" a obdržet obličej Alexandra Dubčeka. Byl první telenovelou východního bloku. Lidé si všimli nefunkcionářské vizáže soudruha ze Slovenska a uvěřili mu jeho dobrotu. Byl to i první mezinárodní Slovák bez hnědé pachuti (pro příští slovenskou samostatnost nemalé plus) a pomáhal Čechům. Konečně vypadali evropsky i jako komunisté.
Že se z dobrého Alexandra stane Dobrotivý, se nedalo odhadnout. Dějiny na rozdíl od tezí marxismu nemají zákony, ale logiku prasklin. A ta se objevuje, když lidé tlučou do oken, za kterými si slibují lepší výhled. Praha '68 je příklad této tříštivé síly.

Echo literátů jako Kohout, Kundera nebo Vaculík (abych uvedl tehdy nejznámější reformisty) bylo obecné. Prosadili totiž kreativní roli češtiny. Začínali sice jako nadšení svazáci, ale došlo jim, že provozují dvorní lyriku, a tak se rozhodli pro vlastní příběh. Ten ale vždycky znamená riziko. To, čemu se dneska studeně říká narativ, tedy osobní souvislost dnešních a včerejších skutků, byl jejich žitý žánr. České psaní však poprvé dostalo internacionální rozměr a nešvejkovskou heroiku.
Za pár měsíců se vynořily politické a ekonomické koncepty podobné razance. Stagnaci měla vystřídat dynamika, plnění plánu, plnění kas. Nápady bez ideologického motivu, ale s obrovským účinkem.

Milan Kundera

Milan Kundera.

Moskva to vnímala jako plíživou kontrarevoluci, bylo to však zemětřesení. Soudruh Dubček se usmíval a trpěl zároveň. Nechtěl být kapitalista, jenom kapitán stabilní lodi v sovětských vodách. V těch mu však nevěřili, neuměl totiž (a to bude jednou jediná zásluha jeho krátké kariéry) jednat despoticky. A tak se Evropou opět valily tanky a bylo jich víc, než kdysi Hitler poslal na Francouze.

Barbarská hloupost

Nazvalo se to samo bratrská pomoc, byla to však barbarská hloupost. Neboť z toho, co vojensky vypadalo jako snadno vyhraná bitva, se vyklubal debakl strategie. Nedal se najít obecný narativ a to je vždycky fatální chyba. Item: "Moskevský protokol", kterým zajatý Alexander zpečetil konec své reformy, se proměnil v Mnichov komunistů. Česká rusofilie se změnila v písně o Ivanovi, který má táhnout domů k Nataše a už se nevracet. Despekt demonstrovaný na československých ulicích figuroval na obrazovkách všech kontinentů. I v Moskvě se našlo pár statečných, kteří šli protestovat. A rovněž nájezdníkům došlo, že Varšavský pakt je varšavská past a doktrína o bratrské pomoci imperiální monstrum. A všichni tušili, že se už nedají udržet rajony trvalé devastace, protože inteligenční kvocient člověka, který má tvář, je asi jediná rezerva budoucnosti.

1970

1970.

Z marxismu na Západě se stala hantýrka profesorů. Z jejich narudlých studentů zelení okopávači ekologické řepy. Z kazatelů třídního boje majitelé toskánských vilek a z vyznavačů násilí teroristé za mřížemi. Komunistické strany se scvrkly v pohřební spolky nebo si začaly dávat složitá jména (samozřejmě až na tu českou). Imperiální Amíci si troufli nevyhrát vietnamskou válku a chytří Číňané to zkusili imperiálně pomocí pražských nápadů. Také němečtí revanšisté už nestrašili. Jediná hranice, odkud nás nikdo nepřepadl, byla ta jejich. Bojovný žvást na starou adresu sice neustal, ale dešifruje spíš žvástaly než Němce. Naopak, německá jednota a evropská svoboda začaly souviset.

Závěr historické hry

Když také Rusům konečně došlo, že jim Češi fandili a že je potřeba něco vyrábět, bylo už pozdě. Michail Gorbačov sice zahájil perestrojku, ale vyloupla se z ní "destrojka". Konec impéria jako pohřeb bez mnoha slz. Také k jeho dobru lze říci, že to byl možná Michail Dobrotivý, ale nikoli diktátorský.

Michail Gorbačov

Michail Gorbačov.

Školáci i poškoláci té doby dostali lekci. Všichni teď věděli, že středoevropská demokracie potřebuje středoevropský demos.
A když se dal posléze do pohybu a směřoval také do Prahy, bylo už jasné, že studená válka skončí, kde začala. Další pražský literát objevil tentokrát ságu jako svůj žánr a stal se prezidentem zajímavějšího státu.

Radostný závěr historické hry, která začala tak smutně.
Nemyslím si, že bychom srpen ’68 měli slavit jako státní svátek, ale jako výstup - v theatrum mundi - určitě. Na scéně světa to byl totiž výstup Vítězné Ironie.

Autor:


Vadí mi, jak si taxikáři vynucují svá práva, řekla v Rozstřelu Krnáčová





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.