Film Alois Nebel má auru čehosi zázračného; něčeho, co vzniklo jenom díky nadšení tvůrců, producentů a možná pomoci vyšší mocnosti, jež chce páchat osvětu. Něčeho, zač bychom měli být všichni vděční, protože to je moderní, skvěle reflektující světový trend filmů.
Buďte v klidu: je to pouze efektní styl PR, který chce dojímat tím, že spravedlnost ve filmovém showbusinessu pořád ještě existuje; celé jsme to vymysleli jen tak mezi řečmi o holkách v jedné žižkovské hospodě a pořád žasneme nad tím, že nad tím žasnou prestižní evropské a světové festivaly, třeba to něco znamená, třeba jsme na začátku něčeho nového, třeba jsme tak trochu vizionáři…
Nebel
U takhle prezentovaného projektu byste ovšem nečekali – u Nebela bohužel zcela evidentní - archetyp prostřednosti, archetyp českého mainstreamového filmu. Čekali byste svébytnost, svéráznost, svéhlavost, vlastní pohled, žádný ohled na to, kolik vyděláme. Film Alois Nebel je tak hodinou a půl Čekání na Godota, při němž se dočkáte toho, čeho jste se dočkat nechtěli. Nechci hlásat, že tvůrci dělali kompromisy; Luňák, Švejdík a Rudiš nekalkulovali. Přesně takhle si totiž Luňák, Švejdík a Rudiš představují komiksový film současnosti o minulosti; což je nakonec ještě smutnější výstup, než by byl prostý kalkul - ten by je totiž neusvědčil z bytostné zálibnosti v povrchnosti…
Premiéra filmu Alois Nebel v Jeseníku (20. září 2011)
Alternativa pro každého
Sen o filmovém Aloisi Nebelovi byl snem o typickém českém středněproudém alternativním umění; o něčem, co je jiné, o něčem, co vystupuje z řady, ale pořád je srozumitelné každému; chytají fanouška artu, ale také ty, kdo chodí do kina jen tak zabíjet nudu s colou a popcornem. (Tohle se jim dobře povedlo s pěknou soundtrackovou písničkou Půlnoční: s Umakartem zpívá Václav Neckář - s kapelou, kterou chodíte poslouchat do klubů, zpívá idol vašich babiček a Frekvence 1.) Budou na něj chodit davy, budou si říkat, jak je úžasně nový a originální. Alois Nebel je dalším příkladem reklamního alternativního umění pro všechny. Ordinérnost je halena do uměleckého hávu. A právě tohle je přesně ten posun kontextu, který je třeba odmítnout, protože nikomu a ničemu neprospívá.
Exemplárním důkazním materiálem v tom může být libovolná kniha Jaroslava Rudiše, autora, který mezi tuzemskými vysokoškolačkami platí za svobodomyslného literárního punkáče; autora, jehož skutečné nápady a styl jsou na úrovni gymnaziálních slohových prací, jež jsou zasazeny do undergroundových kulis a kontextů, které je automaticky povyšují nad standardní spotřební literaturu. Podobně funguje film Alois Nebel. Je zasazený do doby, kdy se nikdo neměl dobře, je kreslený a hraný současně; takže to asi bude něco víc, takže asi bude nějak hodně důležitý. Netvrdím, že Rudiš pokazil tento hezký projekt - poukazuji na to, že to, co je na něm nejvíc špatně, je základní rys čehokoliv od Rudiše.
Premiéra filmu Alois Nebel v Jeseníku (20. září 2011)
Zbytečná pieta
Komiks Alois Nebel není dobrou předlohou pro dobrý film - ale pracovat se s ním dalo. Jakoby v něm tvůrci alibisticky nechtěli vidět chyby, jakoby ho chtěli jenom vidět na plátně se hýbat. (Škoda, že Tomáš Luňák není třeba Spike Jonze nebo Wes Anderson - ti by nectili zbytečnou pietu - nýbrž dosud jen autor klipů českých indie kapel.) Působí to, jako kdyby si řekli: „Takže si z předlohy vytrháme strany 5-50, 80-120, 200-270, které potom co nejvěrněji natočíme, jenom škrtneme vnitřní hlas, který předlohou provází“. Tam kde byl komiks krácen, byl krácen o své nejlepší abstraktní momenty. To nejhorší z něj film zvýraznil.
Prázdnější než sebevrazi
Alois Nebel se tváří jako film o tom zlém, co se kdysi ztratilo v mlze. Není problém se v něm bezvýchodně ztratit. Divák se zde totiž nedopátrá téměř ničeho pevného, ani když se bude hodně snažit. Nebude vědět, o co jde jednotlivým postavám, co chtějí, proč se ocitají tam, kde se ocitají; říká se tomu absence motivací, říká se tomu dramaturgický průser. Někdo má halucinace, někdo je fízl, někdo vůbec nemluví, někdo je průměrným obyčejným Čechem od dráhy, někdo se chce jenom flákat a pít rum. Chvíli jsme na malé vesnici, chvíli v blázinci, pak na Hlaváku, pak zase na vesnici. V žádném bodě se vám jednání jednotlivých charakterů - které jsou dobře předestřeny, ale ani v jednom případě rozvedeny - nespojí. Efektem není, že se ve filmu ztrácíte, že mu nerozumíte, ačkoliv byste chtěli. Efektem je, že jste najednou uprostřed příběhu, který jde odnikud nikam, který nic nesděluje, který nic nevypovídá. Všechno to jsou za sebou hezky poskládané sekvence a obrazy, které nefungují ani jako výpověď, ani jako vyprávění, ani jako hypnotická koláž - a na rozdíl od předlohy to není ani docela snesitelná zábava.
Premiéra filmu Alois Nebel v Jeseníku (20. září 2011)
Premiéra filmu Alois Nebel v Jeseníku (20. září 2011)
Premiéra filmu Alois Nebel v Jeseníku (20. září 2011)
Jakékoliv možné čtení by vždycky mělo skončit u otázek po základním smyslu a ambici výsledného tvaru. Nepamatuju se, kdy jsem ve filmu naposledy viděl ztvárnění deprese, samoty a prázdnoty tak nijace. Alois Nebel je prázdnější než sebevrazi ze zoufalosti.
Pěkně pohladíme po duši
Nerad bych ale dělal jediného viníka z Jaroslava Rudiše. Dobrý komiksový film nemusí nutně mít skvělý scénář. Může mít „jen“ styl, stačí mu atmosféra; stačí, když je pozvánkou do úplně nového světa, v němž se nic nového ani nic strhujícího neodehrává, ale k plnému zážitku postačuje pouze ho pozorovat. Rotoskopie - nejdříve natočíme hraný film a pak ho okýnko po okýnku překreslíme - byla trefou vedle. Nemáte pocit, že koukáte na postavy z komiksu, pořád vidíte Karla Rodena, jak ho znáte, pořád vidíte Miroslava Krobota, jak ho znáte. Koukáte na úplně normální film s autistickým scénářem; koukáte na film, o němž by nikdo neřekl nic dobrého, kdyby neměl tu drahou kreslenou nadstavbu. Nikdo vás nepřenesl do toho nového a slibovaného kresleného světa.
Neříkám, že výsledek za osmdesát či kolik miliónů nemá vlastní atmosféru. Říkám, že ta atmosféra na samostatný film - na samostatný zážitek – zkrátka nevydá. Říkám, že ta atmosféra je silnější, když obraz zmizí a k titulkům hrají Priessnitz. Při filmu je ten chlad - ten nonstop foukající ledový vítr a severské počasí - totiž strašně milý, strašně příjemný, hladí vás po duši; pár z vás by tam dokonce chtělo na výlet. Film se temnotu Sudet snaží ukázat jako něco děsně romantického. Přes jistou schizofrenii je tento rozpor nejpřitažlivější linií filmu.
Tereza Voříšková - Dorothe (pro film Alois Nebel)
Přitom ovšem to, o čem chce Alois Nebel být, by vás mělo děsit, trápit, sžírat zevnitř! Doba filmu byla šedá, šeď filmu je ale plná detailů, je vymazlená. Kdyby to celé bylo syrovější, jednodušší, více strohé, třeba by se atmosféra filmu najednou stala onou žádanou svěrací kazajkou, z níž se špatně vysvléká; taky by to stálo míň peněz. Důkazem může být film Persepolis: je plochý, je 2D, ale zastaví se vám při něm srdce a poleje studený pot.
Další problém: Alois Nebel není pán, co se zblázní (řečí filmu: padne na něj mlha) z toho, že mu celý život kolem hlavy jezdí vlaky. Alois Nebel je jenom stárnoucí, trochu již senilní pán od dráhy. Měl bych jeden tip. Až se budete chtít podívat na to, jak Miroslav Krobot se skelným pohledem a úplně bez duše bloudí nehostinným a neutěšeným géniem loci, zkuste Muže z Londýna od Bély Tarra. Budete se klepat, budete se štípat do kůže, bude vám to připadat romantické i zlé. Uvidíte poetický sen tvůrců filmu Alois Nebel.
Marie Ludvíková - Květa (pro film Alois Nebel)
Leoš Noha - Wachek (pro film Alois Nebel)
Karel Roden - Němý (pro film Alois Nebel)
Pár vtipů místo pravdy
Nádražáka ze Sudet, který má deprese, který má halucinace a tak nějak se všem ztrácí, považuju za dobré téma… Poválečný krutý odsun Němců, který zasáhl do spousty životů, nepovažuju za špatné téma… Vykreslit atmosféru krajiny a oblasti, které má děsivé svědomí, které si všechny hrůzy pamatují, považuju za vynikající téma… Podotknutí toho, že Sametová revoluce nemusela udělat všem slušným lidem radost, že zničila nejednoho člověka, který nebyl dost starý na důchod, ale ani dost mladý na to, aby mohl být pro nový systém perspektivní, považuju za ještě lepší téma. Tvrdý, ze všeho vykořeněný chlap, který se kvůli děvčeti, které viděl před více než třiceti lety, vrací na místo činu, je vždycky efektní téma.
K filmu Alois Nebel
O všech těchto věcech by Alois Nebel rád vyprávěl poučnou pohádku; o všech těchto věcech Alois Nebel nad pivem pronese pár efektních hlášek, z nichž si nic celistvého dohromady neposkládáte. Zkratkovitost těch útržků není cool; nevykládám si ji coby zdrženlivost mluvit o intenzivních a smutných věcech, vykládám si ji jako lenost, povrchnost nebo neschopnost tvůrců. Jejich ambice nebylo naznačení, leč vyprávění. Kdyby tohle všechno ve scénáři bylo, byla by komiksová forma ideální formou - po filmech Persepolis nebo Valčík s Bašírem víme, že nakreslená krutost může být silnější a krutější, než když vám ji zahrají herci. Animátoři štábu Aloise Nebela byli bohužel nuceni překreslovat jedno velké NIC. Alois Nebel je zázrak, který se nikdy neměl stát. Kvůli jeho všeobjímající prostřednosti je stejně lokální jako seriál Ulice.
