My se rozhodli objet frontu u Fallúdži a projet pouští do Jordánska. Poprvé jsme odněkud utíkali.
Stovky, možná tisíce aut tuto cestu absolvují každý den. "S dobrým řidičem se není čeho bát," říkali nám. Dobrý řidič zná každý kámen, každou polní cestu a hlavně se vždy dokáže vyptat svých kolegů: kudy se dá snadno projet, kde se bojuje, kde a kdy lapkové přepadli konvoj.
Vyjeli jsme před úsvitem, byla sobota, ulice byly poklidné, jako kdyby všichni sbírali síly k novým střetům. Bagdád vypadal jako přívětivé orientální město, střelba utichla a velké bílé terénní auto vyrazilo na tisícikilometrovou pouť do Jordánska.
Naši řidiči obvolali své kolegy a zvolili severní variantu: u Fallúdži se bojuje, dálnice je zavřená, objedeme ji. Nebyli jsme na silnici sami, to nás uklidnilo. Nocí se řítily kolony aut a jen jednou zpomalily - to se z boční silnice vynořila dlouhá řada amerických obrněných vozů a proplouvala po dálnici jako jakási neskutečná předpotopní příšera.
Pak jsme z hlavní silnice odbočili - šofér projel mezi nízkými domky bazaru a zamířil na úzkou silničku podél zavlažovacího kanálu. Byla to zkratka s prostým cílem - vyhnout se zablokovanému kusu dálnice u Fallúdži a pustinou prokličkovat kolem nebezpečné zóny.
Začalo svítat a vše se zdálo téměř idylické. Američtí vojáci na kontrolním postu u kanálu vypadali jako zjevení z jiného světa. Postávali v zákopu nad vodní hladinou a s prstem na spoušti sledovali monotónní kus irácké pustiny. Pokynuli nám přátelským pozdravem, i když trochu kroutili hlavou.
"Be safe, O. K.? Dejte si pozor, jasný?" říká jeden z nich, krytý za pancířem neprůstřelné vesty. Právě v tom poklidu je zrádnost dnešního Iráku a američtí vojáci to dobře vědí - úder může přijít kdykoliv odkudkoliv. Proto jsou stále ve střehu, i zde, na nevelkém strážním postu téměř na konci světa.
Svítání v pustině může být krásné - z Bagdádu jsme vyjeli hodně brzy, v půl šesté, neboť rána jsou bezpečnější, i když vlastně nikdo neví proč. Řítili jsme se podél vody, pak zahnuli na silničky, které byly zlověstně prázdné, jenže kde nejezdí žádná auta, nebudou ani lupiči či jiní lotři.
A pak se nečekaně před námi vynořila dálnice Bagdád - Ammán. Podařilo se: objeli jsme Fallúdžu a vyjeli se u Ramadi. Právě někde zde byli údajně o den později uneseni naši kolegové, v sobotu však po nebezpečí nebylo vidu ani slechu: po dálnici se řítily kolony aut a nám spadl kámen ze srdce: pokud jezdí auta, nehrozí nebezpečí.
Fallúdžu jsem nechali za sebou i s jejími bojišti, kde Američané bojují o každý dům i každou ulici. Dál už bylo vše tak jako vždy dlouhé hodiny naprostou pustinou až na jordánské hranice. Vše klidné, zdánlivě bezpečné, zdánlivě poklidné až k ospalému hraničnímu přechodu.
"Tak s těmi lumpy to nebylo tak zlé," říkali jsme s ulehčením řidičům. A oni se tomu smáli. "Zapomněli jsme vám říct, že se u jedné pumpy na vás ptali lupiči, chtěli vás obrat a chtěli naši pomoc, ale my vás nedali," říká jeden z nich a kličkuje kolem zohýbaných plechů na podstavci, kde ještě před rokem stála socha Saddáma Husajna. Byli jsme v Jordánsku, podařilo se nám utéci.
