František Bednář

František Bednář | foto: Foto: Post Bellum

Příběhy 20. století: Za komunistů utíkal z lágru i přes hraniční čáru

  • 16
František Bednář byl notorický útěkář. Opakovaně přešel hranice z ČSR do Německa, málem se nechal naverbovat k francouzské cizinecké legii, spolupracoval s americkou tajnou služnou, uprchl z komunistického pracovního tábora. Úspěšný však byl až jeho poslední útěk: v roce 1968 emigroval do USA, kde žije dosud. iDNES.cz vám přináší další z Příběhů 20. století.

František Bednář přišel na svět v dělnické rodině 20. října 1930 v Suchdole nad Lužnicí, vyrůstal ale spíš v severních Čechách a v pražském Karlíně, kam se Bednářovi přistěhovali těsně před válkou.

Po měšťanské škole nastoupil jako pomocník do firmy Minimax. Měla německé vedení, české zaměstnance a kanceláře v budově u Jiráskova mostu, na místě, kde dnes stojí Tančící dům.

Pražané si možná ještě pamatují, že po celou dobu komunismu tam byla proluka, lemovaná ohradou polepenou plakáty. 14. února 1945 totiž činžák, který na místě stál, zničila bomba. Američané nalétávali na Prahu omylem, jejich cílem byly Drážďany.

František byl přímo v domě, vyvázl bez zranění, ale byl to jeden z prvních kritických zážitků jeho života. Říká, že si pád bomby bude pamatovat do smrti "Dostali jsme se rozbořeným domem do sklepa, kde jsme našli holku, kterou tlaková vlna hodila do světlíku. Položili jsme ji na kanape a to se během pár minut úplně obarvilo krví. A zrovna ona to kupodivu přežila…"

Po osvobození vystudoval dvouletou obchodní školu, studia dokončil roku 1947. Šel pak jako úředník-praktikant pracovat do nakladatelství Svět v Obrazech. Rostoucí síla komunistů se mladému muži nelíbila, říká, že jeho politický oblíbenec byl prý tehdy ministr zahraničí Jan Masaryk. Správně očekával státní převrat, už před únorem přemýšlel o odchodu na Západ: a taky svůj plán uskutečnil.

Třikrát přes hranice

Františkův první, v archivních dokumentech doložený „ ilegální přechod hranic“ je zaznamenán v zápisu SNB z 25. ledna 1948. Vyplývá z něj, že se spolu s kamarádem Malkovským a dalším známým Šmídem vypravili už koncem listopadu 1947 na Šumavu a přešli do Německa.

František Bednář nyní říká, že se chtěl přidat k americké armádě - bylo mu ale tenkrát teprve sedmnáct, a těžko říct, jak vážně to myslel. Každopádně kluky zatkla německá policie v americké zóně, předala je vojákům a ti u nich našli zbraně, snad nože a krejčovské nůžky.

Jako "podezřelí živlové" putovali na pár dní do vězení:. "Měli jsme být ve vězení asi třicet dnů, tehdy mi to připadalo jako strašně dlouhá doba. Nakonec nás drželi jen chvíli a Američané mi pak nabídli, abych zůstal a dělal jim řidiče. Jenže já jsem to neuměl. A tak jsem se raději vydal zpátky domů."

V ČSR neměl po návratu žádné větší potíže, ale pak skutečně přišel převrat a František začal mít problémy v zaměstnání: odmítl podpořit rezoluci podnikové závodní rady na podporu požadavků KSČ - a poté, ač byl členem svazu socialistické mládeže, odmítl vstoupit do strany.

Rozhodl se pro další útěk: podle policejního záznamu z června 1948 ho poblíž hranic na Šumavě zadrželi a udali dva lesní dělníci. Byl sice obviněn, ale dostal - kupodivu - prezidentskou milost. Útěk na Západ se mu zdařil až o rok později: v červenci 1949 přešel na Západ, když byl na brigádě poblíž Mariánských lázní.

Cizinecká legie – nebo CIC?

V Německu se ani ne dvacetiletý František Bednář přihlásil do francouzské cizinecké legie a odvezli ho, spolu s dalšími rekruty, většinou Němci, na pohovory a výcvik do Štrasburku a potom do Marseille. Tam se ovšem při motivačním pohovoru potkal s důstojníkem, který měl rád Čechoslováky. Uměl dobře česky, a řekl Františkovi, co ho jako legionáře v bojích bude čekat, že půjde pravděpodobně na smrt. Nástup do legie mu poměrně rychle rozmluvil.

František Bednář se tedy vrátil do Německa, kde se spojil s americkou tajnou službou (CIC). Poslali ho k jedné z mnoha spolupracujících a hlavně krycích organizací, konkrétně k mnichovskému "výboru americko-německého přátelství". A dostal úkol: měl odejít zpátky do ČSR a přinést adresy institucí, zabývajících se atomovým výzkumem.

V Praze však zjistil, že kdyby chtěl úkol splnit, ohrozil by své přátele - a tak se nakonec sám vydal Státní bezpečnosti.

V rozsudku z května 1950 stojí: "Obžalovaný František Bednář (…) jest vinen, že v době od července do počátku listopadu 1949 v Německu se spolčil s dalšími osobami a vešel v přímý styk s cizími činiteli, aby se pokusil zničit nebo rozvrátit lidově-demokratické zřízení nebo společenskou a hospodářskou soustavu (…), čímž spáchal zločin velezrady (…) a odsuzuje se (…) k trestu těžkého žaláře, zostřeného čtvrtletně tvrdým ložem, na dobu osmi roků."

V trestaneckých pracovních táborech

Politický vězeň František Bednář, v dobové hantýrce též mukl neboli muž určený k likvidaci, prošel po soudu několika tábory nucených prací. Odvezli ho na Jáchymovsko, kde byl například na lágrech Rovnost, Mariánská či Eliáš.

Nechtěl pracovat, a už vůbec ne na uranu, pracovní normu plnil z nejmenší možné části, někdy prý i na pouhých dvacet procent. Přesto neměl žádné velké potíže s bachaři. Netýrali ho, a František si to vysvětluje tím, že se jich nebál - a bachaři prý k takovým vězňům chovali jakýsi respekt.

V lágru byl ovšem hned v roce 1950 namočen do zcela zvláštního případu, do pokusu o útěk několika vězňů. František se útěku neúčastnil, říká, že se nepodílel ani na přípravě. Přesto dostal dalších patnáct let.

Soudili ho s devíti dalšími lidmi, neboť, podle obžaloby: "Všichni obvinění, ačkoli převážně jsou příslušníky dělnické třídy, těžce se provinili proti lidově demokratickému zřízení a dopustili se trestných činů proti republice, případně proti socialistické společnosti. Odpykávali uložené tresty na zvláště důležitém pracovišti a produktivní prací měli prokázati polepšení, opravňující k naději, že povedou řádný život pracujících lidí. Obvinění se však v době od srpna do počátku září 1950 dohodli, že z trestní vazby uprchnou do Západního Německa a vypracovali podrobné plány na útěk."

Z kriminálu ovšem František Bednář uprchl o několik let později: když byl jako vězeň poslán na stavbu příbramského sídliště Březové Hory. Stalo se 24. září 1956 ve 12 hodin 30 minut, kdy tři vězňové, Bednář, Josef Škramlík a Václav Starý utekli s pomocí civilistů. Chytili je postupně všechny.

"Nejsilněji si vzpomínám na chvíli, kdy jsem utíkal esenbákům přes řeku. Plaval jsem, policajt po mně střílel, a kulky pleskaly do vody přede mnou i za mnou," vzpomíná František.

Chytili ho za pár dní v Praze - a k trestu mu přibyl další rok. Skončil v Leopoldově - a na svobodu se dostal až po amnestii v roce 1960. Přesně řečeno, na skutečnou svobodu musel čekat dalších devět let: do roku 1968, kdy odjel na Západ. Usadil se v USA, kde žije dodnes.

Příběhy 20. století

Poslouchejte premiéru Příběhů 20. století o Františkovi Bednářovi ve vysílání Českého rozhlasu Plus v neděli 17. března ve 20 hodin nebo v repríze následující sobotu na Radiožurnálu ve 21 hodin. Pořad vznikl ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum a s Ústavem pro studium totalitních režimů.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video