„Ústavní soud potvrdil právo, kterému moji klienti věřili. Po návratu z emigrace v roce 1990 museli skutečně o navrácení nemovitosti nebo vyplacení náhrady bojovat až do dnešního dne,“ řekl ve středu novinářům advokát Petr Tomanec. Stát již podle pravomocného verdiktu vyplatil za nemovitost 2,84 milionu korun, převážnou část v cenných papírech.
„V těchto případech je třeba postupovat rozumně a spravedlivě. Pokud znění zákona je natolik striktní a formalistické, že by způsobilo nespravedlnost, je třeba je vyložit extenzivním způsobem adekvátním současným společenským podmínkám,“ uvedl soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk.
Po Listopadu už vlastnil dům někdo jiný
Dvojice opustila Československo v roce 1984, majetek propadl státu. Dům u Prahy pak získal nový majitel a po listopadu 1989 jej už nebylo možné vydat. Proto emigranti požadovali náhradu od státu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obvodní soud pro Prahu 1 zprvu žalobě vyhověl s odkazem na verdikt Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, podle kterého má být náhrada za vyvlastněný majetek v rozumném poměru k jeho tržní hodnotě.
Poté zasáhl Městský soud v Praze. Každému ze žalobců přiznal pouze 86 880 korun s vysvětlením, že výši náhrady je nutné určit podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nakonec po intervenci Nejvyššího soudu emigranti získali původně přiznanou částku, tedy 2,84 milionu.
Stát zastoupený ministerstvem podal ústavní stížnost. Justice se podle stížnosti měla doslovně držet zákona o mimosoudních rehabilitacích a cenových předpisů z počátku 90. let minulého století. Podle ústavních soudců by ale takový výklad nebyl spravedlivý a náhrada by nedosáhla ani jedné šestnáctiny současné hodnoty odňatého majetku.
„V mezidobí došlo k takové změně sociálních a ekonomických poměrů, že náhrada přiznaná dle tehdy platných právních předpisů - byť tehdy představovala náhradu adekvátní ve vztahu k odňaté nemovitosti - dnes dosahuje pouze zlomkové výše hodnoty nemovitosti,“ uvedl Fenyk v nálezu.
Původním majitelům nemovitosti podle nálezu nelze přičítat k tíži délku sporu. Navíc pokud by se náhrada počítala podle dobových předpisů, znamenalo by to evidentní nerovnost mezi lidmi, kteří nakonec dostali zpět svůj dům, jehož hodnota v mezidobí rostla, a těmi, kteří dostali jen peníze.
