To je jediný opravdový veřejný zájem. Zájem, který zavazuje i ústavní soudce. Ústava byla stvořena pro občany, nikoli občané pro ústavu.
Základní otázka zní: Co má garantovat ústavní pořádek? Přece svobodu, demokracii, volnou soutěž politických stran. V první hlavě ústavy stojí: "Lid je zdrojem veškeré státní moci." Věta, kterou jsme si zvykli považovat tak trochu za klišé. Ve skutečnosti jde o zásadní sdělení. Sdělení, za nímž jsou staletí bojů za občanská práva. Sdělení, že lid a jeho vůle stojí nad všemi třemi mocemi – zákonodárnou, výkonnou i soudní.
Ano, všechna moc ve státě nepatří vládě, prezidentovi, parlamentu, soudcům. Ona věta má těm všem neustále připomínat, že své pravomoci mají pouze propůjčené a že jsou povinni je užívat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí v zájmu lidu.
My prostě musíme začít u občana. Jeho základním zájmem je, aby mohl uplatnit svou moc, kterou mu garantuje ústava. Stejně tak je nepochybné, že za stávajícího stavu lid svou moc uplatnit nemůže a že jediný způsob, jak mu dát možnost rozhodnout, je v předčasných volbách. Pro jejich konání zde, opět nad veškerou pochybnost, existuje široká politická vůle. Ona vůle se projevila prostřednictvím řádně přijatého a schváleného ústavního zákona.
O čem jsou tu ještě vůbec pochybnosti? O tom, zda na vyhlášení předčasných voleb, které schvalují jak politici, tak občané, lze, či nelze najít nějakou formální vadu. O tom, zda lze, či nelze ústavní zákon napadnout stížností u Ústavního soudu. O tom, zda Ústavní soud má, či nemá právo vydat předběžné rozhodnutí, jímž odloží konání voleb.
Toto vše jsou zajisté vážné otázky a já je nechci nijak bagatelizovat. Avšak při vší úctě – stojí přece jen o pár pater níž. A je s podivem, že právě ti, kteří se vždy zaklínali veřejným zájmem a zájmem občana a stavěli je nad literu zákona, nyní vyžadují striktně formální, právně pozitivistické řešení. Právě nyní, kdy je snad nejvíce za dvacet let jasné, že musíme postavit zájem občana nad vše ostatní. Jen tak zabráníme dalšímu šíření deziluze a nevíry občanů ve stát a jeho instituce, čehož by tentokrát nebyl ušetřen ani Ústavní soud.
Trvám spolu s nejvyššími ústavními činiteli a zástupci politických stran na tom, že parlament při hledání cesty k předčasným volbám postupoval podle ústavy, v zájmu občanů a v dobré víře. Nicméně, pokud existuje možnost, že tento postup lze pomocí nějaké formální právní kličky napadnout, pak říkám: Hledejme společně takové řešení, které bude naprosto nezpochybnitelné.
Mohu jen litovat, že se nenašla dostatečná politická vůle pro přijetí návrhu, který ODS prosazovala už od ústavního patu po volbách v roce 2006. Již tehdy jsme navrhovali změnu ústavy, která by umožnila samorozpuštění Sněmovny a vypsání nových voleb. To je systémové a trvalé řešení, které brání jak opakování krize z roku 2006, tak současnému dohadování mezi parlamentem a Ústavním soudem.
Nyní se k tomuto řešení vracíme. Pozdě, ale přece. Podle mínění ODS a většiny stran jde o řešení nejčistší – neznásilňuje ústavu a nedává žádný prostor k pochybnostem.
Jistě, je tu i další možnost. Ústavní soudci mohou o své vůli uznat, že možné formální pochyby nesmějí stát nad ústavní podstatou. Že veřejný zájem občanů je nekonečně důležitější než mocenská přetahovaná. A mohou dát šanci původnímu řešení.
V ústavě máme tři moci a je důležité, aby mezi nimi fungovala efektivní dělba moci. Daleko důležitější je však mít vždy na paměti, od koho veškerá moc pochází.
