Prezident Václav Klaus si kvůli ní dokonce s kdekým vyměňuje dopisy. Pracovní metodou se v boji o novou ústavu – u nás či třeba ve Francii – stalo nemístné přehánění a strašení jejích přívrženců i odpůrců.
Jenže Evropská unie se bude s ústavou či bez ní dál rozvíjet a bude dál existovat na podobných základech jako dnes. Jinak to ani není možné.
"EU jako taková by se nerozpadla, ale fungovala by dál, jak nejlépe by to šlo, na dosavadní bázi neoblíbené smlouvy z Nice," napsal například před několika dny pro list Die Presse bývalý generální tajemník rakouského ministerstva zahraničí Albert Rohan.
Jenže probíhající diskuse ukazuje, že jedněm politikům je jasné, že s přijetím ústavy nás čekají v Unii blaženější časy. Pro druhé (v tom je český prezident skutečným evropským velikánem) se její schválení rovná téměř katastrofě.
Protože naprostá většina lidí nebude nikdy (desítky milionů korun tak česká vláda vyhodí při vysvětlovací kampani z oken) v životě číst tento složitý a dlouhý dokument, veřejnost kouká na pokračující "ústavní půtky" politiků jako jelen.
Stačí pár příkladů.
Paroubkova vláda zařadila v úterý přijetí euroústavy mezi svými prioritami na první místo. Opoziční ODS (na rozdíl od svých voličů), která bude zřejmě vládnout od příštího léta, ji odmítá.
Ve Francii je odpůrci ústava odmítána pro svoji údajnou anglosaskou "liberálnost". V Británii ten samý dokument mnozí nechtějí pro jeho údajnou "socialistickost".
Václava Klause děsí, že s ústavou přijdeme o suverenitu. Naproti tomu včera rakouská Národní rada (dolní komora parlamentu) téměř jednomyslně schválila návrh ústavní smlouvy. Proti hlasovala jediná poslankyně, Barbara Rosenkranzová, a to s odůvodněním, že se v tomto případě mělo hlasovat v referendu.
Rakousko má přitom v Unii identické postavení a sílu jako Česko.
Nikdo tam však o ztrátě suverenity nehovoří a ani se toho nebojí.
Smlouva o ústavě pro Evropu je výsledkem letitých jednání, nápadů, inspirací, ale především výsledkem mnoha velkých i malých kompromisů.
Co to znamená? Především to, že někomu bude vyhovovat více, jinému méně. Pro někoho zůstane nepřijatelná, jinému se zdá dobrým výchozím bodem pro budoucnost. Je to typický "evropský výrobek", v němž se promítají nejrůznější názory. Příklad toho, že Evropa nezní a nebude znít jedním hlasem. Je současně i možným předznamenáním nejednoznačného a nerovnoměrného vývoje, který může kontinent v blízké budoucnosti zasáhnout.
Mohlo by to znamenat, že některé země ještě dlouho nepřijmou společnou měnu euro (a tomu je tak už dnes). Že se najdou státy, jež léta nevstoupí do schengenského bezhraničního prostoru (a tomu je tak už dnes). Nelze vyloučit, že Francie a Německo budou chtít v integračních snahách pokročit více než například Velká Británie či Česká republika.
Ale ani jeden z těchto případů neznamená, že se EU rozpadne, že přestane fungovat a že se společný projekt ve všem zhroutí.
Osobně si myslím, že návrh euroústavy je produktem, který přes všechny oprávněné výhrady nakonec zjednoduší fungování Unie, a proto by měl být přijat.
Ale kdyby se tak nestalo, neděje se pro nás a pro Evropu nic katastrofického.
Jenom by političtí odpůrci a příznivci přišli o jedno téma. Pak by se možná více věnovali tomu důležitějšímu: daním, zdravotnictví, školství či řešení nezaměstnanosti.
