První si mnou ruce - vidíte, zájmy států vítězí nad zájmy donucovacího ústavu zvaného Evropa.
Ale i optimisté mohou najít aspoň jednu dobrou zprávu - vidíte, copak jsme dokola neopakovali, že Brusel nepohne ani stéblem proti vůli národních vlád?
A proč Brusel ztroskotal? Protože řeší kvadraturu kruhu. V rozšířené Evropě není možné všechno řešit dohodou. Podle jakého klíče se má hlasovat? Je jasné, že jeden stát - jeden hlas není dobré řešení. Německo má osmdesát milionů obyvatel, Lucembursko jen pár set tisíc.
I druhý extrém je špatný - kdyby velké státy měly hlasovací váhu podle toho, kolik zastupují občanů, snadno by převálcovaly malé země. Mezi krajnostmi pak existuje nekonečně mnoho možností. Žádná není ideální a žádná nevyhoví všem.
Z hlediska zdravého rozumu je řešení, které navrhovala ústava, spravedlivější než to z Nice. To dalo Polákům a Španělům nezaslouženou výhodu. Jenže je to výhoda stvrzená a podepsaná. Může jim někdo vyčítat, že za ni bojují?
Pozice Česka byla tradičně někde mezi bojovně naladěnými Poláky a Němci. Bruselská kolize staví naše diplomaty do situace, kterou obyčejně neumějí řešit. Česko se stalo samostatným hráčem na velké evropské šachovnici a bude se muset rozhodnout, na kterou stranu se přikloní.
Země, které touží po užší spolupráci, se nenechají neúspěchem odradit. Evropa se může rozpadnout na rychlou a pomalou, uprostřed nebude nic. Ale nemusíme to vidět hned černě.
Naše diplomacie má teď jedinečnou možnost blýsknout se a přispět k dohodě znepřátelených stran. Vždycky jsme přece snili o tom, že budeme jakýmsi mostem přes rozbouřené vody...
