Slovo evropská identita je chápáno buď ve smyslu normativním (že by evropská identita být měla), nebo ve smyslu pozitivním (že evropská identita je). Odlišení je i v časové dimenzi – pro někoho evropská identita už v jakési blíže nedefinované minulosti existovala, pro jiné existuje i dnes, pro další je to prognostický soud ohledně dohledné budoucnosti.
Hned na počátku bych chtěl předeslat: neznám žádné empirické důkazy, že kdykoliv v minulosti existovala evropská identita (naopak si myslím, že všichni minulí usilovatelé o něco takového byli dějinami poučení, že to nejde a že to nemá smysl dělat), jsem přesvědčen, že neexistuje ani dnes, a myslím, že by byla eventuálně potřebná jedině v tom případě, kdyby bylo potřebné Evropu sjednotit, což za potřebné nepovažuji.
Současně jsem přesvědčen o tom, že je identita, pocit identifikování se s tou či onou entitou (jedince přesahující) nezbytným prvkem společenské soudržnosti. Bez ní nemůže žádné lidmi utvořené seskupení dlouhodobě fungovat. Asi proto se eurofilové, kteří jsou v zajetí své postnacionální utopické vize, snaží evropskou identitu vydupat ze země, což je pro mne dalším příkladem úsilí o třetí cesty, které – jak už jsme se v historii tolikrát přesvědčili – nikam nevedou.
Vlivný washingtonský American Enterprise Institute ve spolupráci s New Atlantic Initiative počátkem června 2005 publikoval pozoruhodný esej oxfordského profesora Emanuela Ottolenghiho, který otázky tohoto typu pojmenovává a který se ptá, zda se dnešní panevropská doktrína může stát tmelícím prvkem rodícího se multikulturálního modelu založeného na popření všech prvků nacionalismu, vlastenectví a patriotismu a na budování identity dominantně na abstraktní doktríně lidských práv a dalších abstraktních hodnot? Jeho odpovědí je, že to možné není. Polemizuje také s tezí, že je Evropa národů (a států) hlavní příčinou evropské, leckdy bolestné minulosti, že je úkolem EU překonat ostudné dědictví evropských národů (které vyvolalo dvě světové války), že je možné (a žádoucí) existující identity a loajality potlačit a že za ně existuje smysluplná náhražka.
Spolu s Davidem Goodhartem, vydavatelem britského časopisu Prospects, říká, že „občanství není pouhou abstraktní myšlenkou ohledně práv a povinností. Je totiž něčím, co si většina z nás nevybírá, ale do čeho se rodí. Vychází ze sdílené historie, ze sdílených zkušeností a často i ze sdíleného utrpení". To je přesně to, co už delší dobu říkám i já, naposledy ve svém projevu ve Finsku pro Paasikivi Society. Toto není možné kritizovat jako jakýsi primitivní nacionalismus.
Souhlasím, že identita vzniká jako výsledek dlouhé historie a že není produktem laboratorních experimentů, komplikovaných mezinárodních smluv a bruselských seminářů.
Souhlasím, že dnešními kroky vzniká neřešitelné dilema, které může poškodit celý evropský projekt, protože "oslabování národních identit a absence jejich smysluplné náhrady" vytváří stav bez identity, i když "se lidé potřebují identifikovat".
Mám také pocit, že je to nebezpečné pro "old-timers" (snad je nejlepší říci starousedlíky), ale zejména pro imigranty, kterých je – a bude – v Evropě stále více.
Identifikace či přináležení jsou nezbytné.
Proto bude "budoucnost Evropy do značné míry záležet na tom, jaká identita bude nakonec vytvářet loajalitu Evropanů. Imigrantům Evropa žádný American dream, který je základem amerického patriotismu, nenabízí. Já imigrační pohled – viděno z České republiky, kde je podle poslední statistiky jen 2,5 procenta cizinců – nevidím jako klíčový. Dosud.
Mne daleko více trápí ztrácení identity pro ty "old-timers".
Vraťme se ze třetích cest, podržme si staré, dobré identity a loajality, nevytvářejme nové mýty. Přepišme evropskou ústavu.
