Žádáte, pane Chuchmo, investigativní dokumentární filmy. Tak nejprve poslyšte můj případ.
Obor dokumentární tvorby jsem na pražské FAMU absolvoval v roce 1994. Od té doby jsem v tomto oboru nesehnal práci. Několikrát jsem se marně ucházel o práci i v MF DNES, včetně TV oddělení, vůbec jsem však nebyl pozván ani na výběrové řízení, což je zcela typické v tomto oboru. Ale pojďme se na problém podívat systematičtěji.
Existenční předpoklady
Jen od "mého" roku 1994 absolvovalo FAMU přibližně sto dokumentaristů, nemluvě tedy o absolventech z let předešlých. Česká televize jako jediný potenciální zaměstnavatel této umělecké profese ročně odvysílá (dle informací z Kavčích hor) asi 65 celovečerních dokumentů, převážně navíc převzatých. Na jednoho tuzemského dokumentaristu tak v průměru "zbývá“ několik minut ročně. Kdo nechce skončit jako bezdomovec, tak tuto profesi prostě nemůže vážně a soustavně dělat. Pokud mi nevěříte, vyžádejte si seznam absolventů FAMU po roce 1990 a zeptejte se jich na jejich díla.
o dokumentu2. listopadu 2004 byl na rušné ulici uprostřed Amsterdamu za bílého dne zavražděn kontroverzní režisér Theo van Gogh, jehož film Submission o utlačování muslimských žen předtím odvysílala televize. Scenáristkou filmu je Ayaan Hirsi Ali, bývalá poslankyně nizozemského parlamentu. Ta se nyní ukrývá v USA, kde připravuje pokračování snímku... Německý dokument v původním znění s titulky. |
Základní problém tkví v tom, že v této zemi se prostě dokumentarista nemůže svou profesí uživit. Neexistuje asi jiná profese z těch, jež se vyučují na uměleckých školách, která by na tom byla hůř. Vždyť i třeba hudebník nebo výtvarník má šanci jít učit na ZŠ nebo LŠU. Dokumentarista však musí svou profesi opustit. Produktem ostatních uměleckých profesí jsou konkrétní díla či schopnosti, která se dají prodat. Produktem dokumentaristy - pokud má vůbec splněnu základní podmínku, tedy profesionální techniku - je dokumentární film. A ten neprodáte jinde než v televizi. A nejspíš, logicky, v České televizi. Ale ta by dokumenty chtěla nejraději zadarmo. Dokumentaristické vzdělání z FAMU je tudíž téměř bezcenné - nikdo vás nezaměstná, nikdo neocení vaše speciální znalosti.
Proč tedy ministerstvo školství toto vzdělání v takovém rozsahu nabízí, čímž utrácí prostředky daňových poplatníků? Moje odpověď: je to platforma pro potomky mediálních a jiných magnátů. Ti svým dětem poté zajistí patřičná místa či patřičné zakázky. Od těchto lidí však nemůžete čekat angažovaná díla!
Investigace se nedočkáte
Kvůli komu a proč vlastně by se měl český dokumentarista angažovat tak, jak po tom voláte?! Aby spáchal existenční harakiri? Aby se takový dokument vysílal kdesi v 1:30 v noci. Cenzura a autocenzura jsou u nás z existenčních důvodů velmi silné. Novinář, jenž se odváží angažované investigativnosti - až na pár režimních hrdinů, kteří to mají povolené - se aspoň po vyhození ze zaměstnání oklepe, jde dělat na čas sporťáka a pak ho zase někde vezmou. Ale filmový dokumentarista by si už ani neškrtl.
Filmy jako René nebo Marcela - to je úděl a mez současného českého dokumentu. Takové snímky nikomu neškodí a ještě se za to dá získat nějaká ta cena.
Pokud Josef Chuchma žádá investigativní angažované dokumentární filmy plnící roli zpětné vazby pro společenské patogenní jevy, pak je nejdříve nutné rozdmýchat diskusi o podmínkách a limitech českého dokumentárního filmu. Možná ten vůbec nejzajímavější angažovaný dokument by se mohl zabývat osudy současných českých dokumentaristů - aby bylo jasné, kam jsme za těch dvacet let s demokracií došli.
Ze Zápisníku Josefa Chuchmy, publikovaném v MF DNES 31. ledna 2009"Tuzemská filmová dokumentární tvorba je v posledních letech doma i v zahraničí chválena a respektována, celovečerní dokumenty u nás pronikají do kin. Ovšem Česká televize tento týden přinesla vynikající ukázku toho typu dokumentů, který nám citelně schází: německý film z roku 2007 režisérů Esther Schapirové a Kamila Taylana nazvaný Den, kdy byl zavražděn Theo van Gogh. Druhého listopadu 2004 byl mladým muslimem Mohammedem Bouyerim na rušné amsterdamské ulici rituálně zavražděn (osm kulek, pak podříznutí hrdla a nakonec přibodnutí vzkazu nožem na hruď) provokativní režisér Theo van Gogh.
Jeho film Submission o utlačování muslimských žen, napsaný bývalou poslankyní nizozemského parlamentu Ayaan Hirsi Ali (v tu dobu již soustavně ochraňovanou policií), nedlouho před vraždou odvysílala nizozemská televize. Ale dokument systematicky dosvědčuje, že vrah nejednal v návalu vzteku na van Gogha, nýbrž že k odpornému činu směřoval dlouho a cíleně, s promyšlenou strategií varování nizozemské veřejnosti, aby si kdokoliv dal příště dobrý pozor, kdyby chtěl cokoliv namítat proti muslimům, natož si z nich satiriticky utahovat. Režiséři Schapirová a Taylan věcně, krok po kroku odhalují Bouyeriho vazby na islamistické hnutí, obnažují polovičatosti a ‚temná místa‘ nizozemských úřadů (zejména tajné služby AIVD), které van Gogha nevarovaly, ač smrt se k němu ve vyjádřeních Bouyeriho a jeho spiklenců zřetelně přibližovala. Taková angažovaná investigace českému dokumentu chybí. Témata by tu byla: Krejčíř, Pitr, Mrázek například. Proč první dva z nich mohli utéct ze země? Proč třetí musel zemřít? Možná že by sem taky mohli přijet natáčet zahraniční režiséři. Tak jako Němci Schapirová a Taylan pracovali na nizozemském území." |
