"Z pohledu zvenčí je to ostuda," uznává kalifornský politolog Jan F. Tříska.
Okamžitě však dodává: "Ten obraz je ale složitější." Z komentářů a názorů obyčejných lidí, jak celkem shodně zněly v uplynulých dnech po globálně propojeném světě, je cítit především obava a údiv. Obava proto, že za vtipy na účet Ameriky leží vážný strach, že Spojené státy čelí politické krizi, která bude mít celosvětový dopad.
Kdekdo kritizoval USA, že mají příliš velká ramena, teď však nastal opačný problém - že Amerika nebude mít třeba ramena žádná. "Existuje znepokojení, že USA s prezidentem postrádajícím legitimitu abdikují na svou globální odpovědnost a nebudou schopny činu," uvedl další americký politolog Ivo Daalder.
Celosvětový údiv vzbuzuje jiná věc. Největší vývozce demokracie tentokrát jako by zakopl. Mentor na všech polednících ani po třech týdnech neví, koho si vlastně zvolil za prezidenta. Ze sídla vzoru demokratického systému nyní zaznívají hádky, obvinění z podvodů a řeči o "ukradených volbách". Náhle jako by se ukázalo, že císař nemá šaty.
Nejvíc si tento pohled vzali k srdci vůdci pochybných režimů, kteří z dění v Americe vyvodili jednoznačný závěr - USA nemají právo, aby poučovaly druhé. "Narážky, že máme novou banánovou republiku, přicházejí právě z banánových republik," napsal německý Frankfurter Allgemeine Zeitung. "Jsou zlovolné a nepřípadné, neboť v USA je demokratická tradice stará 200 let."
Politolog Tříska dodává: "To, co se děje, jen ukazuje sílu demokracie." Kromě odsuzujících reakcí nedemokratických zemí a nepřátel slyšet se nechali Kubánci, Iráčané či libyjský Muammar Kaddáfí - naopak až překvapuje shovívavá a chápavá reakce evropských spojenců USA. Experti mají vysvětlení: Evropa má s demokracií, a tudíž i s patovými volbami své zkušenosti a chápe, čím Amerika musí nyní projít.
Faktem však je, že čím déle se nejistota za Atlantikem táhne, tím víc je vážnost voleb otřesena.
Napínavý seriál se rozmělněním do mnoha dílů stává i pro chápavé Evropany mýdlovou operou. Přestože Evropa zachovává důstojné mlčení, ozývají se odtud občasné hlasy, jako by americké volby byly selháním ohromného významu. Jacques Attali, bývalý ředitel Evropské banky pro obnovu a rozvoj, nazval dění v USA "skutečným vnitropolitickým Vietnamem" a hovořil o ústavní krizi.
Dokonce i ve střízlivé BBC se k obrázkům rozpálených floridských demonstrantů objevil komentář: "Demokracie v USA klesla až sem." Sama BBC však jiný den uvedla, že "dychtivost, s níž se někteří snaží proklamovat porážku USA, jen ukazuje jejich žárlivou touhu vidět Ameriku poníženou a poraženou".
Podle Jana F. Třísky je to přirozený jev plynoucí z ojedinělého postavení USA jako supervelmoci. Tento status "nenahraditelného národa", jak to o sobě k nevoli okolí tvrdí sami Američané, ostatně povolební události znovu potvrdily. Poté, co nastal zmatek, zbylý svět hledí každodenně k Americe, bojí se, směje se, vtipkuje, sleduje kvůli ní zprávy, burzy se lehce třesou.
Kvůli žádné jiné zemi na světě by se nic takového nedělo. Svět je v pozoru: zdá se, že zůstal jediný národ, jenž zmatek v Americe moc nebere - sami Američané. Čím to? "Moc si to neberou," říká se smíchem Tříska. Ale pak vážněji vysvětluje, že důvěřují svému politickému systému, nejsou tak ideologicky založení a obě strany se od sebe příliš neliší. Proto Amerika může zůstat nad věcí.
