O Blízkém východě musí všichni začít přemýšlet jinak. Starý přístup mezinárodního společenství dával stabilitě přednost před demokracií a izraelsko-arabský mír prosazoval po zcela oddělené diplomatické koleji. Tato politika se ukázala jako neúspěšná – upřednostňování stability před demokracií nepřineslo ani jedno a izolované mírové úsilí nikam nevedlo.
Chtějí-li USA a další světové mocnosti dosáhnout pokroku ve třech svých klíčových cílech – stabilitě, politické reformě a míru –, musí pochopit, jak jsou tyto cíle provázané, a usilovat o všechny tři současně a v jediném celku. Vybírání a „vyzobávání“ problémů, o které se budeme starat, pouze zvyšuje riziko, že se z nich stanou problémy neřešitelné.
Nelze se chovat selektivně
USA jsou již od rozdmýchání současné vřavy ve vleku událostí a snaží se je dostihnout, přestože už lidové protesty vedly ke svržení dvou autoritářských vlád a další režimy se snaží udržet u moci, co nejdéle to půjde. USA se potřebují dostat do popředí. A v době, kdy se USA i širší mezinárodní společenství snaží reagovat na vývoj událostí, by bylo chybou ponechat mírový proces stranou agendy.
Nová židovská výstavba ve východním Jeruzalémě (8. prosince 2010)
Požadavky arabských demonstrantů se sice týkají domácí vlády, avšak současného zmatku lze využít i jako pomoci při ukončení konfliktu, který už několik desetiletí poskvrňuje svět. Odložení izraelsko-palestinského mírového procesu by bylo nákladnou chybou. Jak z hořkých zkušeností víme, čekáním se dosažení mírového urovnání pouze komplikuje.
Z hlediska USA nemohou sympatie k touze arabské veřejnosti po svobodě vylučovat soucit se snem Palestinců o životě v důstojnosti, který pro ně zahrnuje i ukončení okupace. USA by se neměly při podpoře svobody a demokracie chovat selektivně. Nikdy to neplatilo více než dnes, a nebude-li Amerika vnímána jako horlivý stoupenec řešení založeného na existenci dvou států, pak zůstane hluboko ve vleku událostí a poškodí vlastní zájmy na Blízkém východě.
Také Izrael potřebuje přehodnotit svou politiku. Jakmile politická reforma přinese výsledky, nebude už Izrael moci tvrdit, že je jedinou blízkovýchodní demokracií; vzhledem k měnícím se podmínkám v regionu bude stále obtížnější ignorovat volání Palestinců po nezávislosti. Obava Izraele, že celý region bude stále nepřátelštější, se stane sebenaplňujícím se proroctvím, pokud nové demokracie uvidí, že izraelská vláda brání krokům směrem k životaschopnému a spravedlivému řešení. Současně platí, že mírový proces podpořený volenými a legitimnějšími arabskými vládami skutečně pomůže upevnit dlouhodobý mír a stabilitu.
Palestinci sledují fotbalový zápas s Thajskem (9. března 2011)
Špatně nastavená jednání
Vzhledem k tomu, že se čas na řešení založené na existenci dvou států kvapně krátí, je rychlá dohoda v nejlepším zájmu všech. Čekání a doufání v příznivější podmínky by se snadno mohlo nevyplatit. Nedojde-li v době, kdy se utvářejí nové arabské demokracie, k žádnému pohybu směrem k míru, pak se negativní názory na Izrael a USA prohloubí.
A jak jsme byli v posledních měsících všichni svědky, na arabském veřejném mínění očividně záleží. Špatné vnímání pouze komplikuje budoucí mírové úsilí a ještě více snižuje pravděpodobnost průlomu. USA by navíc mohly hrát na novém Blízkém východě méně významnou roli, protože nové vlády budou k pokračování okupace méně shovívavé než jejich předchůdkyně.
Hillary Clintonová je prostředníkem jednání mezi izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem (vlevo) a předsedou palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem (2. září 2010)
Tvrzení, že mírový proces nemůže být úspěšný, když jsou vlády a režimy v pohybu, ignoruje skutečnost, že přesně za takových okolností mohou k utváření celého procesu přispívat i vnější aktéři. Namísto působení v prostředí s malým vlivem nebo manévrovacím prostorem by nynější prosazování mírového procesu mohlo pomoci získat arabské veřejnosti přízeň Západu a propůjčit USA větší vliv na novém Blízkém východě. Nepotřebujeme nekonečná bilaterální jednání mezi Izraelem a Palestinou; zapotřebí je regionální řešení.
Zítřejší Blízký východ nebude stejný jako před pouhými dvěma měsíci, avšak není známo, jakou podobu nakonec region získá. USA mají šanci postavit se na správnou stranu historie a pomoci utvářet jeho směřování podporou skutečných reforem a prosazováním mírového procesu, který uvízl na mrtvém bodě. Povstání proti špatnému vládnutí představuje v konečném důsledku příležitost dosáhnout nejen demokracie, ale i stability a míru. Stejně jako v případě mnoha jiných krizí by bylo i tentokrát strašlivou chybou tuto příležitost promrhat.
Představitel EU pro zahraniční politiku Javier Solana (vpravo) a náměstek americké ministryně zahraničí William Burns na jaderných jednáních v Ženevě (1. října 2009)
Marván Muašer, bývalý ministr zahraničí a vicepremiér Jordánska, hrál stěžejní roli při rozvoji Arabské mírové iniciativy a cestovní mapy pro Blízký východ; dnes působí jako viceprezident pro studia v Carnegieho nadaci za mezinárodní mír. Javier Solana, bývalý generální tajemník NATO a vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, je prezidentem madridského Centra ESADE pro globální ekonomiku a geopolitiku.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky jsou redakční.
