Zatímco vojáci USA a NATO se v Afghánistánu chystají na své už desáté Vánoce, v debatách rezonuje nově populární slovo: hovoří se totiž o „přechodu“, tedy přenášení zodpovědnosti za bezpečnost z mezinárodních sil na afghánské v předstihu - před stahováním zahraničních jednotek, které má začít na jaře 2011. Aby se však naplnily naděje, jež si z nového žargonu vyvozují obyčejní vojáci, západní lídři budou muset vypracovat politickou strategii pro Afghánistán, bez níž se v zemi válčit nepřestane.
Prezident Obama navštívil vojáky na základně Bagrám.
Chybějící odpověď
Američtí i evropští vojenští i civilní lídři opakovaně prohlásili, že neexistuje žádné ryze vojenské řešení, které by přineslo konec války v Afghánistánu. Přesto státy NATO nemají odpověď na otázku, která logicky následuje: co by z politického řešení vyplývalo? Volí raději ústup k převážně vojenským plánům na posílení schopností afghánské armády a policie a zároveň zohledňují domácí tlak, aby dokázali, že Afghánistán nebude nekonečným konfliktem.
Samotní Afghánci drtivou většinou vyjadřují podporu snaze dopracovat se k politickému urovnání, které by konflikt uzavřelo, jak potvrdil nedávný průzkum národních postojů prováděný organizací Asia Foundation. Už 40 let nesou břemeno války a dobře vědí, že mezinárodní jednotky plánují odchod. Strach a obavy Afghánců se točí kolem otázky, jaké dědictví po nich zůstane a zda afghánský stát dokáže zajistit bezpečnost, spravedlnost a řádnou správu věcí veřejných, což se mu doposavad nedařilo kvůli povstání, jehož síla zatím výrazně nezeslábla.
Zahalené afghánské ženy procházejí kolem Páteční mešity v Heratu.
Mezinárodní partneři Afghánistánu na tyto obavy a pocity ukřivdění nereagují. Přestože se řečnicky zavázali k podpoře Afghánci vedeného Mírového a reintegračního programu, Afghánci dávají najevo nespokojenost a ostražitost vůči procesu, který je ve vztahu k „přechodu“ jednoznačně okrajový.
Nevyzpytatelný Karzáí
Na reintegraci a usmíření, jejichž cílem má pobídnout vzbouřence, aby přešli na druhou stranu a případně vstoupili do afghánských bezpečnostních institucí či formálně provládních domobran, se pohlíží jako na procesy vycházející z vojenské logiky a nepředstavující poctivý dialog mezi státem, vzbouřenci a obyčejnými Afghánci. Chybějící transparentnost vzbuzuje strach, že vláda Hamída Karzáího dojednává s Tálibánem dohodu o sdílení moci, která pro upevnění stability či lepší veřejnou správu neudělá mnoho.
Jestliže se členské země NATO, afghánská vláda a občané a v mnoha ohledech i vzbouřenci shodnou, že ukončení konfliktu nelze dosáhnout vojenským řešením, je na čase uvažovat o komplexním politickém procesu a podporovat jej. To by znamenalo řadu okamžitých a dlouhodobějších kroků.
Summit NATO v Lisabonu
Kdo všechno se musí vzít v potaz
Prvním krokem by mělo být, že země, které v Afghánistánu mají jednotky, akceptují, že jako strany zúčastněné konfliktu musí být také stranami zúčastněnými na míru a že každá vojenská operace má dalekosáhlé - a někdy nevratné - politické důsledky.
Zadruhé, je důležité si uvědomit omezenou logiku a důsledky „přechodu“. I když necháme stranou pádné otázky nad schopnostmi afghánských bezpečnostních sil, přesun zodpovědnosti za bezpečnost na afghánský stát nikterak neřeší obecnější afghánské důvody ke stížnostem ani tamní zneužívání moci – dva klíčové hybatele konfliktu. Z pohledu Afghánců je tyto záležitosti nutné řešit prostřednictvím seriózního politického procesu moderovaného neutrální třetí stranou, jíž by podle většinového názoru měla být Organizace spojených národů.
Rezavé sovětské tanky v afghánském Heratu. (25. listopadu 2010)
Mezinárodní společenství by odpovídajícím způsobem mělo podpořit mechanismy, které budou řešit příčiny nespokojenosti nejen politické elity, nýbrž všech Afghánců, a budou hledat řešení regionálních strategických potíží a agend, zejména pákistánských a íránských. Poctivý a inkluzivní (vtahující, zahrnující - pozn. red.) proces bude vyžadovat zapojení celého spektra afghánské občanské společnosti, včetně organizací na ochranu práv jedinců, ženských skupin, duchovních, veřejných intelektuálů a vlivných kmenových sítí. Mírový proces v Libérii, Nepálu, Irsku i jinde potvrzuje nezbytnost takového přístupu, vzhledem ke klíčové úloze těchto skupin při formování obsahu politického procesu a dohledu nad ním, provázeného reálnými důsledky pro ty, kdo poruší jeho záruky vůči občanským právům. Na všech stranách by proto pachatelé vážných prohřešků proti lidským právům měli být vedeni k zodpovědnosti, což je požadavek, který se od roku 2001 nevybíravě ignoruje.
Proces také musí zahrnovat skutečné odzbrojení, aby se zajistilo, že Afghánci nepadnou za oběť neutuchajícímu koloběhu násilí a že afghánský stát vybuduje opravdovou bezpečnost. Současný plán reintegrace, stejně jako dva předchozí pokusy o odzbrojení, nedokáže věrohodně demobilizovat ozbrojené skupiny ani regulovat obchodování se zbraněmi.
Afghánští mudžáhidové na snímku z roku 1987 poté, co zajali sovětský tank T-55.
Šance tu ještě je
Mezinárodní společenství stále má příležitost nechat za sebou lepší Afghánistán, než v jaký jej země NATO chtějí nechat „přejít“ z dneška. To však vedle samozřejmé nutnosti účinných ozbrojených sil vyžaduje oddanost skutečné vizi ohledně stavebních kamenů, z nichž se skládá minimálně funkční afghánský stát.
Afghánci požadují politické urovnání konfliktu, které představuje jediný způsob jak zastavit násilí narušující jejich životy, posílit politickou inkluzi a zodpovědnost a umožnit lepší správu věcí veřejných. Chtějí-li členské země NATO opravdu stabilizovat Afghánistán, musí při svých úvahách o ukončení vojenských operací podporovat politický proces.
Copyright: Project Syndicate, 2010. Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulek jsou redakční.
