Ústavní soud zamítl návrh na zrušení opatření, která zmrazení platů umožnila. Podle rozhodnutí soudci nemají ústavní právo na každoroční růst platu.
Soud nicméně připomněl, že přílišné a neodůvodněné zasahování státu do soudcovských platů skutečně může za určitých okolností omezit nezávislost soudců.
Platy v justici by podle něj měly být stabilní - snižovat nebo omezovat se smí jen za zcela mimořádných okolností. "Nelze ale dovozovat trvalý a nezpochybnitelný nárok na každoroční růst platů," uvedl soudce zpravodaj Pavel Rychetský.
Soudce má být zajištěný
Návrh na zrušení částí zákonů o mimořádných platových opatřeních a také zákona, který upravoval změny v odměňování po reformě veřejných financí, podal Městský soud v Brně. Jeden z tamějších soudců se žalobou domáhal peněz, o které kvůli normám přišel.
Senát, který rozhodoval, dospěl k závěru, že zákony jsou protiústavní, a proto řízení přerušil a předal problém Ústavnímu soudu. Návrh se týkal jen soudců, nikoliv ostatních představitelů státní moci a správy, na které normy také dopadly.
Městský soud argumentoval ústavou a Listinou základních práv a svobod, kde se hovoří o nutnosti soudcovské nezávislosti. Jednou z jejích podmínek je materiální zabezpečení soudců.
Zmrazení platů jen při výjimečné okolnosti
Zákonodárci by podle návrhu neměli zasahovat do platů soudců tak, jak to dělají v jiných oblastech veřejné správy. Platové poměry soudců prý nesmějí záviset na představách a potřebách politiků, kteří jsou právě u moci.
"V tomto případě nejde o snížení nebo odejmutí platu či jeho části. Jedná se jen o opatření, jímž bylo sníženo tempo růstu platů. Jinými slovy byly zmrazeny. Každý rok kromě let 2003 a 2004 platy stoupaly a nikdy nepoklesly," vysvětlil Rychetský, proč plénum návrhu nevyhovělo.
Ústavní soud se už v několika starších nálezech postavil na stranu soudců, a to především ve sporech o 13. a 14. platy. Zásah do jejich finančního zabezpečení musí být odůvodněn výjimečnými okolnostmi, například tíživou ekonomickou situací státu, a nesmí být výrazem svévole.
Kritika směřovala především k praxi z let 1997 až 2004, kdy soudci z různých důvodů přicházeli o takzvané další platy.
