Učitelé už poznali svou sílu, ač si ještě donedávna museli připadat jako sbor nevolníků s ohnutým hřbetem, který takovému panstvu, jako jsou zemědělci nebo železničáři, nesahá ani po paty.
Nyní svou moc odhalili i další státní zaměstnanci. Bez daní se nejen nedá žádná reforma dělat, ale stát nemůže dlouhodobě fungovat vůbec, dokonce ani špatně ne.
Poté, co naději na úspěch získali už i takoví otloukánci, jako jsou učitelé, musel svou šanci zavětřit i největší pesimista.
Podle starého úsloví: "verba movent, exempla trahunt" neboli "slova hýbají, příklady táhnou" se učitelé možná poprvé stali jakousi avantgardou. Protože je však prozíravému člověku jasné, že donekonečna se vláda ždímat nedá, dokonce ani vláda složená z tolika socialistů, je třeba si pospíšit.
Již tak doutnající nespokojenost se rozhořela zvláště po návrhu přidat policistům, hasičům, celníkům a pracovníkům Vězeňské služby.
Ti přitom nijak zvlášť nekřičeli. (Teprve taková stávka celníků nebo vězeňské ostrahy, to by bylo něco!) Jakmile státem placený lid pochopil, že utahování opasků se nebude týkat opasků rozličných uniforem, byl lid podrážděn.
Gross a Ibl ve spojení s některými členy opozice tak vypustili džina z lahve. Nátlakové prostředky nejsou výsadou nějaké menšiny, s požadavky může přijít téměř kdokoli.
Stát je stroj tolika propojených koleček, že jakmile vypadne jedno, sype se všechno. Bez spolupráce úřednictva reforma končí.
Patricie Highsmithová má povídku o tom, jak jistý člověk tak dlouho krmil šneky, až se mu rozmnožili a sežrali ho. Pokud by se premiéru Špidlovi nebo ministru Sobotkovi zdál v noci nějaký podobný sen, psychoanalytik by jim jej snadno vyložil.
Se sliby platů je to jako s městskými holuby. Když hodíte rohlík jednomu, slétne se jich padesát. A vám nezbude nic.
