Jinak řečeno: pokud lidé, kteří si celý život platili zdravotní pojištění, onemocní zrovna Alzheimerovou chorobou, mají smůlu.
Nejnovější závěr lékové kategorizační komise při ministerstvu zdravotnictví, která zasedá v těchto dnech, je pro nemocné špatnou zprávou: její člen a přední farmakolog profesor Jan Švihovec potvrdil, že problém se odkládá o další půlrok.
Experti v komisi se už přitom dohodli na podmínkách předepisování léku, aby nebyl zneužíván, což byla a je hlavní obava pojišťoven. Proti se však nakonec postavila koordinační rada ministerstva. Je prý třeba dále zkoumat přínos léku.
"Je to diskriminace lidí s touto chorobu," řekla předsedkyně alzheimerovské společnosti, lékařka Iva Holmerová. Experti včetně profesora Švihovce potvrzují, že pro řadu jiných léků, například na rakovinu, tato tvrdá kritéria neplatí: pojišťovny hradí množství medikamentů, jejichž skutečný přínos se takto detailně nezkoumá.
"Osobně se domnívám, že jde spíše o politické než odborné rozhodnutí - o obavu, zda cena za lék, který neprodlužuje život, není moc vysoká. Podle mě je to rozhodnutí špatné," uvedl Švihovec.
Podle střízlivých odhadů by úhrada léků na Alzheimerovu nemoc stála sto až dvě stě milionů korun ročně. Tutéž částku vydá jen Všeobecná zdravotní pojišťovna za paralen, anopyrin a ibuprofen - tři nejčastěji předepisované, a přitom poměrně levné, volně prodejné léky.
Skutečnost, že hlavní příčinou neochoty hradit léky proti Alzheimerově nemoci jsou peníze, potvrdil nepřímo tuto středu na tiskové konferenci VZP její zástupce Antonín Pečenka: "Kdyby lék dostali všichni pacienti, kteří trpí nějakou poruchou rozpoznávacích funkcí - a Alzheimerova nemoc je příčinou jen menší části z nich - stálo by to pojišťovnu tři miliardy korun." Právě VZP má v koordinační radě komise, jež úhradu léku nedoporučila, zástupce.
Tři miliardy považují lékaři za absurdní, i když skutečnou částku přesně spočítat nedovedou. Podle velmi hrubých odhadů je v republice 50 tisíc pacientů (u mnoha ale není nemoc vůbec diagnostikována), nicméně lék je vhodný nanejvýš pro desetinu z nich: zpomalí průběh nemoci jen tehdy, je-li nasazen v samém počátku. Odborníci navíc stanovili pro předpis léku pevná kritéria: počítačové vyšetření mozku a absolvování testu, aby diagnóza byla potvrzena s maximální jistotou.
Česká republika je jednou z posledních zemí v Evropě, kde pojišťovny tyto léky (jde o Aricept a Exelon) nehradí ani částečně. I poměrně přísný britský úřad National Institute for Clinical Excelence doporučil jejich úhradu v Británii s tím, že též šetří peníze v sociální oblasti.
"Můj manžel díky léčbě zatím dál pracuje, myslím, že jinak by asi byl v invalidním důchodu," říká jedna z předních českých lékařek, jež si přála zůstat v anonymitě. Léčbu rodina platí. Ti ostatní se postupně obracejí na soudy. Jak uvedla Alzheimerovská sposlečnost, naposledy tak učinila žena-samoživitelka, která léky pro svou matku nemohla nadále platit. Jejich vysazení vedlo ke zhoršení zdravotního stavu a umístění ženy do ústavu.
Platí se zbytečnosti
Nové léky na Alzheimerovu chorobu mají jednu "nevýhodu": pacienty ani nezbaví nemoci, ani jim neprodlouží život.
Ale jedno, alespoň u některých, se vší pravděpodobností dokážou: zbrzdí nástup choroby, na jejímž konci je naprostá neschopnost postarat se sám o sebe. Někdy na měsíce, jindy možná na pár let, těžko říct. Je to hodně, nebo málo? "To je právě to, nač si zřejmě úředníci nedokážou odpovědět," hodnotí neochotu hradit tyto preparáty přednosta Farmakologického ústavu 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Švihovec.
Rozumíte argumentům úředníků?
"Chápu, že ty léky významně neprodlouží život. Že je otázka, kdy přesně je nasadit. Že je třeba po půl roce zhodnotit, zda měly skutečný efekt. Ale je tu stále dost velká skupina pacientů, jimž by lék zvýšil kvalitu života." Jde o velké peníze? Ano, denní výdaje na tyto medikamenty jsou vyšší než u řady jiných nemocí, i některých onkologických. (Měsíční výdaje na jednoho pacienta dosahují čtyř tisíc korun - pozn. red.)
Říká se, že o úhradě léků na rakovinu se tolik nediskutuje.
Nejsou pacienti s Alzheimerovou nemocí ve srovnání s nimi diskriminováni?
Mnohé léky pro onkologicky nemocné skutečně ani neléčí, ani výrazně neprodlužují život, ale ctí se tu jakýsi etický princip, že tyto nemocné je třeba léčit až do konce života. Ano, pacienti s Alzheimerovou chorobou se mohou cítit diskriminováni a já myslím, že mají pravdu. Možná nejsou tolik v popředí pozornosti.
Co je tedy třeba udělat, aby nebyl diskriminován nikdo z těžce nemocných?
Mít stejnou odvahu, jaká je teď projevována u léků na Alzheimerovu chorobu, v jiných oblastech.
Ptám se, zda by pak naopak nebylo vhodné zvážit, jestli je nutné ze zdravotního pojištění hradit všechny léky, které se dnes platí.
Jenže my nechceme vyškrtávat ze seznamu hrazených žádné staré léky, nechceme platit doplatky. Lék se u nás stal fetišem, 98 procent návštěv u lékaře se neobejde bez receptu. To nejde, musíme si stanovit priority.
Jaké priority vidíte vy?
Řekněme, že zmíněné léky proti Alzheimerově nemoci by neměly být dostupné všem pacientům, ale těm, jimž pomohou zachovat poměrně vysokou kvalitu života třeba i s mírným doplatkem. A naopak: už dva roky diskutujeme o tom, proč pojišťovny v takové míře hradí léky na vykašlávání, jejichž efekt není v léčbě tak velký.
Proč hradit mucosolvan, který se mnohdy předepisuje zbytečně? Proč hradit paralen, který je na mírné bolesti, je volně prodejný a jehož cena je pro každého únosná?
Dokážete odhadnout, kolik by se ušetřilo, kdyby byly z pojištění hrazeny jen ty léky, které pacienti skutečně potřebují a které mají prokazatelný efekt?
Vůbec ne. To si netroufám.
