"Nejdřív nadáváte, pak se smějete a nakonec zuříte." Rolf Mahlke je zubní lékař, žije na hranicích někdejšího západního a východního Německa a vzpomíná na dobu před pětadvaceti lety. Na absurdnosti života před rokem 1989.
Na dobu, kdy se rozhodl, že změní svůj život a pokusí se prchnout přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Z východního Německa se za normálních okolností dalo jet na výlet do tehdejšího socialistického Československa. A tam, v Praze, se na konci prázdnin roku 1989 objevilo okno na svobodu: prostory ambasády.
FAKTACo se stalo v Lobkovickém paláci Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989. Zhruba dvaceti tisícům lidí se však podařilo proniknout na Západ už dříve, na přelomu září a října, přes ambasádu západního Německa v Praze. Utíkali ve třech vlnách. V první se na pozemku Lobkovického paláce v Praze, který je dodnes sídlem německé ambasády, nahromadilo na čtyři tisíce lidí. Západoněmečtí politici vyjednávali jak s východními protějšky, tak s Moskvou, aby získali povolení k převozu uprchlíků přes komunistické Československo na Západ. Vyjednali to. Vicekancléř Hans Dietrich Genscher s Moskvou, Rudolf Seiters, státní tajemník, pak s východoněmeckým režimem. |
"Vzduch tehdy úplně vibroval tím, co přijde. Tolik lidí uteklo přes Maďarsko na Západ. Funkcionáři byli nervózní. Bylo vidět, že něco přijde. Buď velký konflikt, nebo zázrak," popisuje Rolf Mahlke okamžiky rozhodnutí.
Rozhodnutí nejen svého, ale také své ženy a ani ne tříletého syna, který byl nemocný. Na Západě mu mohli pomoci. Na druhou stranu, co by s ním bylo, pokud jeho rodiče skončí za pokus o emigraci ve vězení?
Nakonec se o útěk pokusili. Stejně jako zhruba dvacet tisíc dalších, kteří přespávali i týdny na zahradě, schodech, nádvoří i před vraty Lobkovického paláce.
Teď Marion sedí v křesle, v domě na pražské Malé Straně, v domě s úchvatnými parketami a slavným balkonem. V očích má slzy. Nejsou to slzy smutku, nekapou jí z tváře, nevzlyká. Ale náhle jí znemožňují promluvit. To jak se jí vracejí vzpomínky na toto místo. Velmi pravděpodobně nikdy nezažila tolik nepohodlí jako tady.
Tři dny strávené na nejvyšším schodě budovy německého velvyslanectví v Praze, na nohou ani ne tříletého Christophera, dítě, které si chce hrát a které není ochotné ani schopné čekat ve více než hodinové frontě na toaletu. Nestěžuje si však. Je vděčná. Dostávala tu jídlo i pití.
"Co bylo pro mě horší, to bylo odloučení od muže. Ten nocoval venku, u dveří velvyslanectví. Nemohli jsme spolu mluvit, jen jsem doufala, že se venku nic nestalo," říká.
Stát by se toho mohlo hodně. Byl začátek října roku 1989 a oni se právě snažili utéct z východního Německa do západního přes pražskou ambasádu. A v ní byli jen napůl.
Výlet za strýčkem nestrýčkem
Ani sama cesta do Prahy nebyla jednoduchá. Prosté však byly důvody, proč ji podnikli. "Náš syn byl stále nemocný. Měl alergii, procházel jednou bronchitidou za druhou. Žena s ním byla prakticky stále na nemocenské. Lékař nám oznámil, že máme vlastně dvě možnosti. Buď se přestěhovat, nebo mu podávat léky, které jsou však dostupné jen na Západě. Ptal se nás, jestli tam nemáme nějaké známé..." vypráví Rolf Mahlke, Marionin manžel.
"Představa, že 220 kilometrů západně bych mohl synovi pomoci po návštěvě kterékoliv lékárny, byla neskutečně frustrující," pokračuje. Přitom ani přestěhování v rámci východního Německa nebylo snadné. "Když jste vystudovala, musela jste se zavázat, že půjdete, kam vás pošlou. Nemohla jste si vybírat kam," popisují.
Oba byli už tehdy zubní lékaři. Naději na společnou soukromou praxi samozřejmě ve východním Německu neměli. Bylo to však horší. "Frustrující to bylo také v práci. Museli jsme například převařovat injekce a používat je vícekrát, neměli jsme medikamenty ani přístroje, které jsme potřebovali ke své práci," popisuje Rolf.
A když o této situaci řekl jedné ze svých pacientek, která byla funkcionářkou strany, musel na kobereček. "Šéf mi tehdy vyčinil, že se takové věci nesmějí říkat. Že pro tyhle lidi je materiálu dost," popisuje Rolf Mahlke s tím, že nikdy neuměl držet ústa, a dostal se tím na černou listinu.
Byť on sám neměl strach, že by si pro něj mohla přijet tajná policie, jeho žena ano. A byla to ona, kdo se nakonec odhodlal a řekl poslední slovo: "Jedeme." Končilo léto roku 1989.
Manželé nyní vyprávějí, že změny byly už cítit ve vzduchu. Ta velká nervozita. "Jenže jsme nevěděli, jaké to budou změny. Vše také mohlo skončit občanskou válkou. Každý člen strany měl tehdy doma zbraň, nespokojenost rostla, bál jsem se, co bude," vysvětluje Rolf.
30. září zahlédli v západní televizi tamního vicekancléře Hanse-Dietricha Genschera, jak na balkoně pražského velvyslanectví oznamuje davu, že pro ně má povolení vycestovat. Že přijedou vlaky a tisíce lidí odvezou za svobodou. A došlo jim, že tohle je otevřené okno, které se může kdykoliv zase přibouchnout. Rozhodli se to zkusit.
Vymysleli historku a drželi se jí do posledního detailu. Svému dvouapůlletému synovi vyprávěli o strýčkovi Pavlovi, o tom, kterého zná maminka ze studií. Žije přece v Plzni a pozval je na svatbu. Potřebovali jeho pomoc, kdyby se kdokoliv zeptal. Od malého dítěte zní i ta největší lež zcela bezelstně. Nechali si vyrobit pozvánku, koupili si hezký oblek, do kufru hodili pár hadříků a zabalili dárek. "Myslím, že to byla kniha," vzpomíná nyní Rolf.
Vyrazili ve tři hodiny ráno. Klidným krokem, nenápadně. "Přímo naproti nám bydlel člověk ze Stasi (východoněmecká tajná policie - pozn. red.), nechtěli jsme být podezřelí," vypráví. Pak ale jel jako blázen. Co nejrychleji. To okno se mohlo kdykoliv zavřít.
V rádiu slyšeli, že v Praze čeká na svobodu kolem pěti set lidí. Než dojeli k Drážďanům, už jich byly čtyři tisíce. Ještě přidal. Bál se, že když bude ambasáda přeplněná, už je nepustí. Že se nedostanou ven.
Je tohle konec?
Najednou se před nimi objevil hraniční přechod Cínovec. Tolik očekávaný a tolik obávaný. "Celníci tam měli na straně čtyři pět aut. Prohledávali všechno. Kufr, věci, vyndávali sedačky, byly to opravdu důkladné kontroly. Zatrnulo nám. Zdálo se, že jsme na konci cesty. Ale neměli dost lidí, a tak na nás jen mávli. To bylo naše štěstí. A usmálo se na nás ještě několikrát. Mimochodem pár hodin poté nechal režim uzavřít hranice," popisuje Marion. Odjet pro ni bylo těžké. Opouštěla rodiče, kteří byli ve straně. Nemohla jim to ani říct. Nechtěla.
V Praze zaparkovali daleko od centra, aby nebyli podezřelí, a vydali se k velvyslanectví. Cestou potkali lidi, kteří se odtamtud vraceli. Varovali je, že budova je uzavřená. Že československá policie celou oblast obklíčila, nikdo nesmí dovnitř. Je konec.
Manželé se rozhodli přece jen to zkusit. Než se dostali přes město na Malou Stranu, stal se druhý zázrak. "O dvě hodiny později se policejní kordon rozpustil. Policie dostala příkaz nezasahovat. Míjeli jsme desítky policistů, jak odtamtud odcházeli a smáli se. Sami byli rádi, že po nás nemusí jít. Přáli nám to," vzpomíná Rolf.
A najednou byli tady. V této budově s překrásnými parketami a slavným balkonem. Marion mohla s dítětem dovnitř, Rolf musel zůstat venku. Dnes se sebevědomě směje tomu, že o něj měla jeho žena strach. "Tady před domem byl dav lidí. Spousta novinářů. Bylo jasné, že nám nikdo neublíží," říká. Tam u schodů přespával čtyři dny bez jídla a prakticky bez vody.
Pak je posadili na vlak a odvezli na Západ. Do toho vysněného ráje. A rájem pro ně opravdu byl. "Syn přestal mít dýchací problémy během čtyř dnů. Já jsem prakticky okamžitě sehnal práci zubaře v Karlsruhe, žena do čtyř týdnů. Poznali jsme nové přátele a našli si byt," popisuje Rolf. Pracovali do večera, o víkendech. Proč? Protože mohli. Konečně neměli pracovní dobu předepsanou od sedmi do tří.
Po pádu Berlínské zdi se jim začalo stýskat nejen po rodinách, ale i po východní mentalitě. Přestěhovali se zpět, nedaleko místa, kde se Rolf narodil. Na hranice někdejší rozdělené republiky. Syn vyrostl a je z něj také zubař.
Manželé Mahlkovi mají i dnes s Prahou leccos společného. Mají třeba dosud kufr z tohoto města. A v dobách výročí se sem vydávají, aby si vzpomněli na místo, kudy proklouzli na svobodu. Tak proto teď tady, na německém velvyslanectví, Marion pláče. Štěstím.
