ÚDER NA IRÁK:
on-line reportáž
Navzdory černým předpovědím lidé před americko-britskou operací zatím neprchají. Pro Washington i Londýn to je velmi dobrá zpráva - záběry zoufalých civilistů by proti nim ještě více popudily veřejné mínění.
"Jsem optimista, doufám, že už nepřijdou," říká Saleh Dakkeh, jeden z šéfů tábora asi padesát kilometrů od jordánsko-irácké hranice. "Iráčané se naopak spíše vracejí. Říkají, že v těžké době chtějí být s rodinami."
Americké velení od samého začátku opakovalo, že nechce způsobit paniku a že bombové útoky budou vedeny tak, aby nevyvolaly exodus a aby co nejméně poškodily infrastrukturu země.
Washington se snažil vyslat Iráčanům jasný signál: bojujeme proti Saddámovi, ne proti vám, a vaši zemi chceme poničit co nejméně. Tento plán, zdá se, zatím vychází.
Těsně před začátkem úderu proti Iráku varoval Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, že před bombardováním může do sousedních zemí uprchnout v prvních dnech šest set tisíc lidí.
Velká část z nich by patrně zamířila do Jordánska, tak jako v době války v Zálivu v roce 1991, kdy pouští mezi oběma zeměmi protekl více než jeden milionů uprchlíků.
Nestalo se tak. Do táborů v příhraničním pásmu, v neobydlené pustině, v uplynulých dnech dorazilo jen několik set cizinců, převáženě ze Somálska a Súdánu. Ze země odcházejí spíše před nejistotou než před strachem z války.
"Všude je klid," říká Abdulláh z Egypta, který spolu se svoji šestičlennou rodinou odešel ze severoiráckého Tikritu. "Raději ale na čas odjedeme," říká před stanem, který je obestavěný horou kufrů.
Na dvou z nich sedí jeho dvě malé sestřičky a spokojeně obhlížejí plácek mezi dlouhými řadami stanů na okraji kamenité pouště. Možná už zítra je západní humanitární organizace odvezou na letiště a dopraví domů.
"Mám radost, že se tady nic neděje. Je to jediná dobrá zpráva o téhle válce," říká taxikář Mohammad. V roce 1991 sloužil v armádě na nedaleké základně a byl jako hasič vyslán na pomoc uprchlíkům.
Když na to vzpomíná, ustaraně a smutně kroutí hlavou. "Iráčané jsou stateční. S tím Američané nepočítali!"
Díky čemu se nenaplnily černé předpovědi o statisícovém exodu? Důvodů je několik. Bombardování zatím podle svědectví řidičů jedoucích z Bagdádu nevyvolalo paniku - míří pouze proti vojenským cílům.
Kdo se bojí, odveze rodinu z Bagdádu spíše do menších měst za příbuznými a přáteli - to je mnohem snazší a lacinější než putovat za hranice. Do Jordánska není blízko, je nutné jet dlouhé hodiny pouští.
Ammán navíc dával jasně najevo, že se bude přílivu lidi bránit a že v případně nutnosti zavře hranice. Po válce v Zálivu zůstalo v zemi asi čtvrt milionu Iráčanů a ekonomové varují, že další příval by byl pohromou pro hospodářství.
"Více než dvanáct let žijí pod tlakem války, sankcí, bombardování, ekonomické pohromy. Zvykli si. Jsou ožebračení, nemají peníze ani sílu potřebné k útěku," dodává Saleh Dakkeh, jeden z šéfu uprchlického tábora.
"A také jsou nesmírně hrdí, říkají, že když umřít, tak doma. Myslí to vážně, věřte mi."
SPECIÁLNÍ PŘÍLOHA iDNES
* články * infografika * profily *
* Irák v datech * pozadí krize *
