Soubor záběrů je svým rozsahem, obsahem a kvalitou unikátní výpovědí z Prahy února a března 1945. Unikátní také proto, že Stanislav Maršál měl jako oficiální fotograf Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě přístup do míst, kam se jiní fotografové nedostali.
Stanislav MaršálNarodil se 2. února 1910, od přelomu dvacátých a třicátých let se zajímal o fotografii. V Kuratoriu pro výchovu mládeže působil v posledních dvou válečných letech. Rok po válce se stal aranžérem, pak pracoval ve slévárně a v roce 1961 odešel do invalidního důchodu. V něm téměř třicet let fotil, tematicky se zajímal o ztvárnění vážné hudby a divadla. Zemřel 3. července 2004. Stovky fotografií z války sám nezveřejnil, rodina je po jeho smrti nabídla Vojenskému historickému ústavu, který práva k snímkům odkoupil. |
Proč si své snímky po válce nechal pro sebe?Jednou z možností je, že je prostě sám nepokládal za přínosné a zapomněl na ně. Druhou pak to, že se prací pro Kuratorium nechtěl chlubit – třebaže není známé, za jakých okolností do něj vstoupil.
Organizaci totiž zřídil a vedl kolaborant Emanuel Moravec. Kuratorium zastřešovalo řadu sportovních a branných aktivit mládeže a vedlo ji k zásadám německého národního socialismu.
"Až do konce roku 2008, kdy Vojenský historický ústav koupil práva k pozůstalosti, byl Maršál z hlediska české válečné fotografie neznámý," řekl iDNES.cz historik Jan B. Uhlíř, který z fotografových snímků sestavil publikaci Bomby na Prahu.
Lidé se o Maršálovi mohli poprvé dočíst v časopisu Historie a vojenství v roce 2009. Následovala výstava na Novoměstské radnici v Praze. Teď jsou snímky v plném rozsahu dostupné knižně. V textové části publikace Uhlíř popsal příčiny, průběh i následky náletů na hlavní město.
Záběry fotografa Stanislava Maršála z Prahy po náletech v roce 1945 (zdroj: Vojenský historický ústav)
Na zemi byla Popeleční středa, ve vzduchu Valentýn
Maršál ve svém díle zachytil dva nálety z února a března 1945, tedy z posledních týdnů války. Bezprostředně po náletech pořídil více než 250 fotografií. První nálet přišel v den, který pro české věřící byl Popeleční středou a pro posádky bombardérů svátkem zamilovaných – Valentýnem.
Ukázka fotografiíNa větší výběr snímků z publikace Bomby na Prahu se podívejte na webu Vojenského historického ústavu. |
Vojenský historický ústav si snímků cení především pro jejich ojedinělost, jak v šíři, tak ve fotografické kvalitě.
"Nic takového dosud neexistovalo, respektive nebylo objeveno. Autor tímto souborem bezpochyby vstupuje do historie české, respektive československé fotografie a řadí se tak ke známým fotografům, jejichž práce už dnes patří k válečné klasice: Ladislavu Sitenskému, Zdeňku Tmejovi, Jindřichu Marcovi či Karlu Hájkovi," uvedl VHÚ.
Záběry fotografa Stanislava Maršála z Prahy po náletech v roce 1945 (zdroj: Vojenský historický ústav)
Na motivy pestré dílo nabízí obraz Prahy ze 14. února a 25. března 1945, případně z dnů po bombardování: od celkových záběrů na zničené budovy (například benediktinské opatství Na Slovanech) přes odklízení sutin a těla čekající na identifikaci v chladu kostela až po oficiální smuteční obřady.
Šok na konci války
Dvojice náletů obyvatele Prahy zaskočila. Válečné strasti se jí do té doby prakticky vyhýbaly a protože byly poplachy běžné, lidé si na ně zvykli. Šok způsobil hlavně první nálet, kdy dvaašedesát bombardérů B-17, které nenašly Drážďany, svrhlo během pěti minut přes 152 tun bomb. Zahynulo kolem 700 lidí.
Pětadvacátého března už nálet cílil na Prahu. Víc než pět set strojů B-17 a B-24 přiletělo ve třech vlnách, bomby těžce poškodily bývalou ČKD a Pragu. Cílem náletu, který nepřežilo 370 lidí, bylo zabránit výrobě lehkých stíhačů tanků.
