Jen se podívejme na krutost zámoří: Američan pracuje, protože nepracovat znamená mít se zle. I v bohatém Japonsku vezmou zaměstnání, kterého by se našinec skoro štítil. Zato na evropských úřadech práce nikoho nenutí dělat věci, které mu nejsou dost nóbl.
Raději pošlou podporu na další měsíc. Neumět se uživit, to není v Evropě ostuda, ale skoro diagnóza. Kolem "nemocného" se chodí po špičkách. Nikdo mu neoznámí tvrdou pravdu, že by se měl o sebe postarat.
Odvrácená strana pohody v nezaměstnanosti je krutá. Pro společnost, která musí vydržovat nepracujícího, i pro něj samého. V tom klidu zapomene vše, čím se kdysi živil.
Evropa vidí, že takhle dál nemůže. Poznání vlastního omylu bývá prvním krokem k nápravě. O víkendu učinila v Barceloně krok druhý: velké hlavy unijní politiky zvedly ruku pro řešení. Budou tvrdší vůči lidem bez práce. Podpory už nebudou tak štědré a nedostane je jen tak každý. Více lidí se bude muset opravdu snažit, ať se děsivá cifra statistik zmenší.
O tom všem promlouvá plán napsaný hezkou bruselštinou. Neříká však, co budou dělat všichni ti, kdo se ocitnou bez podpor. V evropských ekonomikách, sešněrovaných regulemi o zakřivení banánu, není snadné založit živnost či rozjet podnikání. Jinak však nevzniknou nová pracovní místa a svobodná a tržní Amerika se bude pořád vzdalovat.
Politiky čeká těžký úkol zreformovat celou unii. Hned po hlasování upozorňují, ať letos nečekáme zázraky. V mnoha zemích budou volby. Tohle dobře známe: Nepříjemné věci vyřešíme, vyčkejte po volbách. Unie má však zvláštnost - vždy se někde volí, vždy je důvod, proč počkat.
Státníky naopak šlechtí, když dokážou s nutnými reformami začít včas. Slaboši je odsouvají a do nekonečna jen sbírají odvahu. Jestli s tou přísností, s jakou vytáhli na nezaměstnané, neměli začít nejdřív u sebe.
