Proto hodlá podpořit vizionářské projekty. Automobilky už auta budoucnosti testují - například vodíkových mercedesů se po evropských silnicích prohání šedesát. Pokud budou testy úspěšné, chce firma Daimler-Benz začít vyrábět auta na vodík sériově.
Své prototypy mají i Ford a Nissan. Ale zavést nové vozy není tak jednoduché. Vodíková auta zatím nedokážou konkurovat těm, která jezdí na benzin. Také výroba nového paliva potřebuje spoustu energie. Místo ropných rafinerií bude muset vyrůst mnoho nových elektráren.
Nejdál je zatím Island. Energie z geotermálních zdrojů má dostatek. První vodíkové autobusy už v ulicích Reykjavíku začaly jezdit letos. Někdy v roce 2030 se obejdeme bez ropy, předpokládají Islanďané. Zbytku Evropy se to však zřejmě podaří až o dvacet let později.
Evropa může jednou jezdit na vodík
V Americe tomu prezident Bush říká "auto svobody". V Evropě to jméno nemá, ale i ona chce totéž: levný vůz na vodík. Vůz, jehož jedinou "zplodinou" bude voda.
EU dává najevo, že tyto vize budoucnosti podpoří, i když přesné nákresy tohoto vozu zatím nikdo nemá. Několik firem jako Daimler, Ford či Nissan předvedlo řadu prototypů vodíkových autobusů i osobních vozů, ale ty zatím nekonkurují autům na benzin a naftu.
Přitom automobilky investovaly do vývoje vodíkových vozů už dvě miliardy dolarů. Budou však muset utratit ještě více, chtějí-li prodávat auta i za dvacet či třicet let. Času je málo, ubývá ropy.
Svět se musí za jednu dvě generace energeticky změnit - jinak se zhroutí nejen automobilový průmysl, ale celá současná civilizace. Ne pro každého to bude katastrofa.
Ta čtvrtina lidstva, která nemá přístup k elektřině, si toho sotva všimne. A ani stovky milionů obyvatel této planety, které nikdy v životě netelefonovaly, asi o moc nepřijdou.
Ale bude to konec Západu, pokud nenajde jiné zdroje energie. Optimističtí vědci věří, že je ještě čtyřicet let času. Jejich skeptičtější kolegové tvrdí, že první velká energetická krize přijde za necelých dvacet let, druhá jen o málo později.
Okolo roku 2020 začne klesat těžba ropy, před rokem 2030 se čeká totéž u zemního plynu. Poptávka však poroste dále a s ní i ceny. Jasný plán - založený na vodíku má pro tuto situaci ledový Island. Od letoška se na ulicích Reykjavíku začínají objevovat vodíkové autobusy.
Do roku 2015 má na vodík přejít islandská rybářská flotila - hlavní zdroj příjmů této země. V roce 2030 či 2040 má tento plyn na Islandu převzít úlohu, kterou nyní hraje ropa. "Je to dobrá vize. A když vyrostou moji vnuci, bude to jejich energetický systém," tvrdí propagátor vodíku, profesor Bragi Arnason z Reykjavické univerzity.
Island je však k zavedení vodíkové ekonomiky skvěle vybaven - odpadá u něj jedna ze slabin, které vodík má. Tento plyn je nejhojnější látkou ve vesmíru i na této planetě. Nikde na Zemi však nejsou žádné vodíkové "sloje" či "ložiska". Je nutné ho vyrábět. A také skladovat. Obojí představuje obrovský problém.
Zatím se vodík vyrábí hlavně z plynu a uhlí - z látek, kterých záhy nebude dost a jež znečišťují ovzduší. Ale Island má dost "čisté" geotermální a vzdušné energie, takže může vyrábět vodík z vody. Může tak naplnit předpověď Julesa Verna, spisovatele z věku parních strojů.
Ten ve svém Tajuplném ostrově napsal: "Voda bude uhlím zítřka." Jenže pokud by chtěly totéž dělat USA, musely by jen kvůli výrobě vodíku postavit elektrárny za 400 miliard dolarů. A to je možná jen menší část ceny za sny o "autě svobody" a o ekonomice, jež nebude závislá na ložiscích ropy v nestabilních částech světa.
Vodík je totiž nutné nejen vyrobit, ale také stlačit nebo zkapalnit, aby se dal jakžtakž skladovat. Jinak by nádrž vodíkového auta musela být třítisíckrát větší než nádrž benzinu, aby vůz zítřka ujel to, co auto dneška. Jen stlačení pohltí jednu až dvě pětiny energie, která je ve vodíku uložena.
Hledá se proto cesta, jak problém obejít. Možnost tu je: vodíkové články. V nich se vodík nespaluje jako benzin, a proto ho není potřeba tolik. Pouze reaguje s kyslíkem a přitom vzniká elektřina. Je to daleko výhodnější.
Naše auta dokážou v nejlepším případě využít energii z každého čtvrtého litru benzinu, který spálí - energie ze zbylých tří litrů přijde vniveč. Auta s vodíkovými články mají využívat ne čtvrtinu, ale aspoň polovinu energie skryté ve svém palivu.
Jenže vodík lehce uniká a lehce se vzněcuje. Svět s ním proto nemá nejlepší zkušenost. V dopravě dosud sloužil hlavně jako náplň obtížně řiditelných balonů a obřích vzducholodí, s nimiž začala éra vzdušného bombardování i běžných letů za oceán. Ohnivou tečku za touto dobou udělal výbuch zepelínu Hindenburg v roce 1937.
Kdo má chuť sedět v autě - "vodíkové bombě"? A je to vůbec nutné? Zastánci obnovitelné energie vás ujistí, že ne a že těch 1,2 miliardy dolarů a stovky milionů eur, které se utratí na "auto svobody" a jeho evropskou obdobu, by se měly raději investovat do výstavby vzdušných turbín a slunečních článků.
Pokud by to mělo úspěch, svět by se mohl obejít bez toho, že nejdříve s pomocí elektřiny vyrobí vodík a ten bude zpátky proměňovat na vodu a elektřinu. Americká i evropská "auta svobody" by pak "netankovala" tekutý plyn, ale jen elektrický proud.
Evropa dělá pro obnovitelnou energii možná nejvíce na světě. I Češi se museli při jednání o vstupu do EU zavázat, že prudce zvýší její podíl na své výrobě elektřiny. Přesto experti soudí, že hospodářství unie musí přejít na vodík nejpozději do roku 2050. "Auta svobody" by však měla vyjet už dříve: tak DaimlerChrysler plánuje výrobu vodíkových aut po roce 2010.
