O probuzení Francouzů uprostřed nové Evropy a globalizace již bylo napsáno mnoho a referendum se zjevně stalo prostředkem pro vyjádření nespokojenosti a mnohdy úzkosti nad změnami, které počátek třetího tisíciletí přináší.
Podle všeho většina Francie nostalgicky volala po EU, jakou znala dříve, na niž byla zvyklá. Po Unii v podobě elitního klubu z dob bipolárního světa, nerozšířenou o země střední a východní Evropy a bez perspektivy vstupu balkánských zemí, a zejména Turecka. Volala po Unii, ve které měla Francie větší vliv než dnes a která byla méně otevřená a liberální.
V duchu hesla Co je dobré pro Francii, je dobré pro Evropu. Výsledek referenda rovněž dobře ukazuje, co by se stalo, kdyby se v ČR prosadily tzv. eurorealistické síly zasazující se o pomalejší integraci ČR do Unie. Ukazuje, jak byl i časový faktor důležitý. Dnes už by pro vstup ČR do Unie mohla být sezona uzavřena.
Bez ohledu na motivy, které vedly voliče u hlasovacích uren, výsledek referenda je samozřejmě třeba respektovat. A hledat pro Unii cestu, jak proplout úžinami v podobě francouzského a možná i nizozemského ne. Čeští eurorealisté již vystavují ústavní smlouvě úmrtní list. Že by jim pro tentokrát vyhovovalo, že někdo rozhodl o nás za nás? Do EU jsme však vstoupili mimo jiné proto, abychom měli vliv na dění uvnitř uskupení a abychom mohli lépe ovlivňovat prostředí, ve kterém se naše země nachází. Nemluvě o tom, že pohřbení ústavní smlouvy situaci v Unii nijak neřeší. Ústava představuje roky nezměrné práce, obrovské množství investovaného politického kapitálu, nesmírně pracně dojednanou shodu 25 vlád členských zemí.
Každá z nich má na mnoho aspektů integrace různé názory, které by – zbaveny společného ústavního kompromisu – mohly rozdrobit soudržnost Unie a blokovat přijetí potřebných rozhodnutí. Unie se ocitá v rozbouřených vodách. Ty mohou mít vliv na činnost uskupení v řadě oblastí včetně jednání o nové finanční perspektivě pro období 2007 až 2013, o takzvané lisabonské agendě, o rozšiřování Unie a další liberalizaci a deregulaci na společném trhu.
Evropská rada se v polovině června bude zabývat otázkou, jak dál v ratifikačním procesu. Její předseda i většina členů se již jednoznačně vyjádřili ve prospěch jeho pokračování.
Sama ústava předjímá situaci, kdy by ji po dvou letech od jejího podpisu ratifikovaly nikoli všechny, ale čtyři pětiny členských států – v takovém případě by se situací zabývala Evropská rada. Není tedy formální důvod ukončit ratifikační proces.
Za podstatně důležitější však považuji, aby všechny členské země měly možnost vyjádřit svůj postoj k ústavě a v diskusi o ní i k samotné EU a její budoucnosti. Výsledky těchto debat a ratifikačních procesů v jednotlivých zemích by se pak měli premiéři členských zemí zabývat a na jejich základě nastínit další postup.
V zemi, kde jsou politici v dané věci rozděleni více než občané, kde se prezident pře s vládou, v čí kompetenci je zahraniční politika (aniž si obě strany sporu uvědomují, že EU není otázkou zahraničněpolitickou), a kde se navenek mluví minimálně dvěma hlasy, je zcela na místě, aby občané vyjádřili postoj k ústavě a k dalšímu procesu evropské integrace a dali tak jasný mandát svým politikům pro diskuse o dalším vývoji v EU. Že by se toho naši eurorealisté báli?
