Mezi signatáři otevřeného dopisu adresovaného prezidentu republiky i předsedům obou komor parlamentu jsou tak vyhlášení odborníci na vojenství jako herci Jan Kačer a Táňa Fischerová nebo filmoví režiséři Zdeněk Troška a Věra Chytilová.
"Já referendum prosazuji z toho důvodu, že lidé o tom začnou diskutovat," řekla herečka a bývalá poslankyně za US-DEU Táňa Fischerová.
A to je slovo do pranice - vždyť celospolečenská diskuse o problémech, o kterých společnost nic neví, je v Čechách dobrou historickou tradicí.
Vzpomeňme jen petic za popravu Milady Horákové, kterých náš lid sepsal nemálo a samozřejmě právem a spravedlivě. Vždyť kdo jiný než lid mohl vědět, zda je Milada Horáková vinna!
Podobně i dnes můžeme zvolat: Kdo jiný něž lid a herci ví, jak se bude vyvíjet irácká raketová technologie! Kdo jiný než lid a umělci ví, kdy Teherán sestrojí atomovou bombu, a kdo by mohl lépe než masy vědět, kdy nám ji tamní režim pošle jako dárek k Vánocům!
Jinak řečeno - referenda snad mají nějaký smysl, když se rozhoduje o věcech týkajících se obecné slušnosti. V odborné diskusi nemá být veřejnost vůbec slyšet, do disciplin vyžadujících hlubší znalost prostě demokracie nepatří.
Stejně jako nerozhodujeme lidovým hlasováním o tom, proti kterým nemocem se mají povinně očkovat děti, nepatří do veřejné diskuse ani otázky obrany země. V případě radaru jde dokonce o obranu celého našeho civilizačního okruhu - a tím více by se měly při rozhodování zohledňovat výhradně racionální a odborné argumenty. Emoce z ulice do podobného rozhodovacího procesu vůbec nepatří.
Hercům se nelze divit, jejich emotivita je tradičně řádově silnější než racionalita. Jejich iniciativu lze dokonce nahlížet i pozitivně - snaží se, aby se nerozhodovalo "o nás bez nás". Je však v zájmu celé Evropy, aby jejich emotivně-umělecká iniciativa zůstala nevyslyšena a o radaru aby ulice skutečně nerozhodovala.
