Dějiny znají dlouhou řadu dobrých umělců s otřesnými občanskými názory, jimiž vychvalovali všelijaké kreatury typu Stalina nebo Hitlera. Mnohdy nejen z vypočítavosti, ale hlavně z přesvědčení. Častým bludem je názor, že když diva krásně zpívá nebo hraje divadlo, má pravdu, nebo že každý, kdo napsal strhující romány, rozumí politice a je správné jej poslechnout.
Tento blud je dobrý jen k vymývání naivnějších voličských mozků. Populární mistránek prý dokáže natlouct do voličských lebek politické názory, které by ty lebky nikdy ani nenapadly. Tomu věří zejména politické strany a rády populární mistránky na svá pódia vábí.
Nikdo nespočítá, zda a kolik hlasů opravdu své partaji takový zábavný kumštýř přiláká. Strany pro jistotu hledí mít těch šašků na pódiu co nejvíce. Pozorného voliče musí napadnout, zda si nakonec nemyslí, že jejich politické kvality záleží právě na množství klaunů na předvolebních podiích.
Každý prodavač však ví, že známé obličeje lákají kupující a zvyšují prodej zboží. Politické strany jsou také prodejci zboží, i když nepolapitelného, a není žádný důvod, aby si ke zvýšení prodeje populární baviče nenajaly.
Není to nic zlého: kdo dobře prodává své zboží, dává naději, že bude lépe spravovat stát než nekňuba, který ani neprodá jedinou svou geniální myšlenku. Pohled na umělce, kteří oblizují mocné, vždy vyvolává nechutenství. Ale neměli bychom si plést časy a přenášet nechutenství ze starých dob do dneška.
I umělci, třebaže to mnohým přijde podivné, jsou dnes občany svobodné země jako všichni, a podporovat své oblíbené politiky je jejich nejhlubší právo. Z tohoto hlediska bychom měli umělce, kteří se vrtají v politice, nikoliv kádrovat a peskovat, nýbrž naopak povzbuzovat. Také proto děláme demokracii, abychom mohli svobodně a volně pozpěvovat "Klaus je má oblíbená modla", aniž by nás kdokoliv hloupě obviňoval z poklonkování pánům.
