Nejsilnější vládní strana opustila svou ikonu stejné sazby daně pro příjmy lidí, firem i pro daň z přidané hodnoty a lidovecký ministr financí za to nasypal jejich voličům docela pěknou daňovou úlevu.
Progrese odvodů z příjmů je v Česku opravdu hodně vysoká. Nelze do ní počítat jen relativně mírné sazby daně z příjmu, ale rovněž daleko vyšší a neomezené platby sociálního a zdravotního pojištění.
Reálné daňové zatížení lidí s příjmy třeba dva tisíce eur je u nás dnes mnohem vyšší než ve většině evropských států považovaných za bašty sociální ekonomiky.
Poslední vláda sociálních demokratů potom nepoměr mezi tím, co přispívají lépe placení lidé do společné kasy a kolik z ní čerpají, ještě podstatně zvýšila. Nejde přitom jen o to, že poslední snížení daně z příjmu bylo směřováno vysloveně na nízkopříjmové skupiny, které nejen platily už tak velmi nízké daně a odvody, ale navíc k nim dostávají ještě poměrně velkorysé sociální dávky.
A úspěšní lidé s vyšší kvalifikací i pracovním výkonem, kteří se rozhodující měrou podíleli na příznivém vývoji rozpočtových příjmů v posledních letech, se od sociálních demokratů dočkali jen plivance do tváře v podobě konstatování, že tihle fakt snížení daní nepotřebují. S podtextem známým z minulosti – za každým větším příjmem je krádež.
Nejvíc platí bohatí
Ono zvyšování DPH mělo svůj třídní charakter a postihlo především bohatší, protože ze snížené, pětiprocentní sazby byly do základní, devatenáctiprocentní, přeřazeny takové položky, jako jsou telekomunikace, internet a různé služby, tedy opět záležitosti, které se nízkopříjmových voličů ČSSD valně netýkaly.
Není divu, že pak ve statistikách EU či OECD vychází při porovnání příjmů domácností Česko jako nejrovnostářštější země pod sluncem. A také se nelze divit, že v Česku se daří především firmám zaměstnávajícím nekvalifikované pracovníky za pár korun platu.
Pro zaměstnavatele je totiž vytváření míst za patnáct tisíc daleko ziskovější než investice do firmy, která potřebuje vzdělané padesátitisícové zaměstnance.
Minulý výkyv vlevo má být nyní vyrovnán a je nutno přiznat, že ministr Kalousek postupuje racionálně a obezřetně. Opticky klesne sazba daně hodně dramaticky z nejvyšších 32 procent na rovných patnáct, ale zároveň dojde k započtení odvodů zaměstnavatele na zdravotní a sociální pojištění do hrubé mzdy.
Toto pojištění přestane být odečítáno od daňového základu, a zdravotní a sociální odvody tak budou fakticky zdaněny.
Skutečný pokles daní proto bude pro bohaté mnohem mírnější, než jak to na první pohled vypadá. A to omezí i dopady do veřejných financí na minimum.
Dopady ohlášeného zvýšení nepřímých daní potom nemusí být příliš dramatické a růst příjmů by je měl více než kompenzovat úplně ve všech příjmových kategoriích.
Problémem, se kterým se vyrovnávají obtížně všechny obdobné daňové reformy, je však skutečnost, že jejich efekt nejméně pocítí lidé se středními příjmy kolem pětadvaceti tisíc.
Útěchou pro ně může být, že se budou velmi pravděpodobně posunovat se svými platy vzhůru. Ještě před třemi až čtyřmi lety mělo jen osm až devět procent zaměstnanců příjem nad třicet tisíc a loni už to bylo téměř patnáct procent.
Takže zdravá diferenciace příjmů se možná blíží. Teď jen, zda se podaří vládním stranám získat pro tenhle krok vpřed dostatečnou podporu ve Sněmovně.
