Šlechtice nemáme. Jsou jen okradení lidé. Rodokmen nehraje roli. Sedlák, domkář, fabrikant, církve, potomci šlechty, oběti holocaustu spolu sdílejí osud okradených. Totalitní režimy jim sebraly majetky a demokratický stát se je snaží vrátit.
Snaží se lidem vrátit i pocit spravedlnosti, když to ještě jde. Vrací však těžce, krkolomně, zdlouhavě i neochotně. Politici se rádi chlubí - to když jim někdo ze zoufalých okradených vyčítá nekonečné ouřední tahanice - že tak objemné restituce svět nepoznal. Můžeme říci ale i jinak: stát tolik kradl, proto musí tolik vracet.
Náprava svědomí země má někdy podobu lesů, zámků, sbírek vzácných obrazů, ale také budov, v nichž jsme léta měli ordinace lékařů, školy svých dětí. A co když se přihlásí o své i sudetští Němci? Pro tyhle případy se mnohým současníkům nezamlouvalo, že by měli jakkoli doplácet na zločiny hluboké minulosti.
Sami přece byli jejími oběťmi. Osobní nevinnost a čistý štít však ještě není omluvou pro užívání cizího majetku. Vstřícnější pohled na vracení majetků samozřejmě přinesl čas. Získali jsme zkušenost. Kláštery nikdo neodstěhoval do Vatikánu ani synagogy do Jeruzaléma.
Chodíme do lesa a většinou netušíme, že patří synku kulaka Brychty. Zámky nadále navštěvujeme s dětmi a jen tak mimochodem se dozvíme, že už tady zase bydlí Šternberk a má privátní komnatu kdesi v patře. Sáhli jsme si na politické strašidlo, a hle, ono neexistuje. Konečně, ta starost o nádherné památky není žádný med a láce.
A co je nejdůležitější - zřejmě si už více než kdysi ceníme vlastnických práv a spravedlnosti, která nehledí na běh času. Však sami také něco máme, také jsme si už cosi pořídili. Jistota, že nás stát neokrade, a když, tak nám to zase hezky vrátí, je k nezaplacení.