Sněmovna reprezentantů plánuje ještě v dubnu hlasovat o rezoluci, podle níž bylo pronásledování Arménů v Turecku skutečnou genocidou, tedy plánovaným vyhlazováním jedné etnické skupiny jinou.
Rezoluce má silné zastání u předsedkyně demokratické sněmovní většiny Nancy Pelosiové, takže dost možná projde. Ale jak už to s Nancy bývá, Bílý dům má pro její nadšení malé pochopení.
Bez Turků to nepůjde!
Ministryně zahraničí Condoleezza Riceová a ministr obrany Robert Gates napsali na konci března společný dopis, v němž soucitně hovořili o utrpení Arménů v Turecku, ale zároveň sněmovnu i Senát upozornili na skutečnost, že když něco podobného loni odhlasovalo Národní shromáždění v Paříži, Turecko přerušilo s Francií vojenskou spolupráci.
Věc se má tak, že kdyby Turci Spojeným státům provedli to samé, mohli by se Američané rovnou stáhnout z Iráku. Přes turecké letecké základny putuje až 74 procent materiálu pro koaliční síly, po zemi z Turecka pak získávají asi čtvrtinu paliva.
"Turecko je jeden z nejpodceňovanějších spojenců USA,“ tvrdí Gates. Startují odsud průzkumné letouny, Turci se nejvýznamněji podílejí na obnově země a turečtí řidiči kamionů riskují denně život, aby se Iráčané měli vůbec čeho najíst.
Ale hrozí vlastně něco podobného? Turci poslední dobou posílají do Washingtonu jednu delegaci za druhou, které mají Kongresu úmysl rozmluvit. Ministr zahraničí Abdulláh Gul pronesl stejně tak temnou jako nekonkrétní pohrůžku: Schválení rezoluce je "možností, na kterou se mi nechce ani pomyslet“.
Mezi země, které oficiálně uznaly pronásledování Arménů za genocidu, patří například Kanada, Itálie, Rusko, Polsko či Slovensko. A také 39 z 50 států americké Unie.
Ovšem mezi rezolucí připravovanou Kongresem a zákonem schváleným loni v říjnu ve Francii existuje jeden podstatný rozdíl. Francouzům (stejně jako Švýcarům) hrozí za popírání arménské genocidy trestní stíhání, zatímco v případě USA by šlo o symbolické hlasování.
Západní státy někdy nemají možnost docenit, jakou hrůzu slovo genocida v Turecku budí. Dodnes se tu kvůli němu vraždí, a dokonce i větší část akademické obce dává přednost výrazům jako "deportace".
Vlivné diaspory
Ta hrůza jde tak daleko, že proti přijímání rezolucí v zahraničí se často stavějí i potomci těch, kteří genocidu nepřežili. "Žádná z nich nám prarodiče nevrátí," citoval list New York Times tureckého Arména Hosyara Koletavitoglua.
Patriarcha arménské církve v Turecku Mesrob II. tvrdí, že hlasování Kongresu nikomu neprospěje, a Etyen Mahcupyan, jenž vystřídal v lednu zavražděného šéfredaktora týdeníku Agos Hranta Dinka (více zde), soudí, že nátlak ze zahraničí jen vystupňuje turecký nacionalismus.
"Turci se právě začínají seznamovat s věcmi, které je ve škole neučili," píše deník New York Times. "Nebylo by správné očekávat od jakékoli společnosti, že akceptuje pravdy předkládané jí jinou společností, aniž o nich nejprve povede debatu."
Je přitom zřejmé, že přijetí zákonů o genocidě na Arménech v západních zemích je z velké části výsledkem lobbování vlivných skupin zahraničních Arménů, jichž je asi třikrát více než obyvatel Arménie.
Žijí nebo žili mezi nimi lidé zvučných jmen, jako je exředitel Alcatelu Serge Tchuruk, zpěvačka Cher či spisovatel William Saroyan, ale také vlivní politici.
Společně dosáhli mimo jiné toho, že 24. duben se vzpomíná jako Den arménské tragédie a každoročně během něj řeční různí státníci - včetně George Bushe - a předvádějí slovní hru, jak mluvit o genocidě a přitom se slovu genocida vyhnout.
Genocida Arménů
Ač od těchto událostí uplynulo bezmála devadesát let, systematické vyvražďování Arménů v letech první světové války dodnes vyvolává vášnivé debaty. Turecko totiž navzdory závěrům většiny historiků odmítá přiznat, že se genocida vůbec odehrála.Málokdo ze solidních historiků ovšem zpochybňuje, že tehdy opravdu došlo k systematickému vyvraždění stovek tisíc Arménů, podle některých odhadů mohlo být obětí až ke dvěma milionům.
Turecko vynakládá velké úsilí na "prokázání" toho, že Arméni zemřeli především v důsledku nemocí a válečných útrap. Přes 20 zemí přesto již oficiálně řeklo: Ano, šlo o systematické vyvražďovaní.
