Vezměme si například šum na sociálních médiích v prvních minutách po útoku. Bulvární New York Post začal chrlit proud senzačních reportáží, podle nichž zahynulo dvanáct lidí a v bostonské nemocnici byl „pod ostrahou“ saúdský státní příslušník. Ostřílení reportéři a komentátoři okamžitě reagovali otázkami na zdroje Postu a poukázali na fakt, že tyto informace nejsou potvrzené z nezávislých zdrojů. Kerri Millerová z Minnesotského veřejnoprávního rozhlasu napsala na Tweetu, že v roce 1995 informovala o pumovém útoku v Oklahoma City, který byl nejprve označován jako výbuch plynu, poté jako útok zahraničních teroristů a teprve pak jako dílo domácích extremistů.
Zametání před vlastním prahem
Tato obezřetnost a zdrženlivost pramenila přímo z kolektivního vědomí přítomnosti mnoha amerických muslimů, kteří po útocích z roku 2001 trpěli nevědomostí a hněvem Američanů. Stejně tak bilo do očí, jak vysoký počet expertů naznačoval, že pumový útok v Bostonu je „domácího původu“ a spíše než spiknutí z roku 2001 se podobá útoku v Oklahoma City nebo prosincové hromadné střelbě na prvňáčky v Newtownu ve státě Connecticut. Amerika roku 2013 je - na rozdíl od Ameriky roku 2001 - ochotna uznat vlastní patologické jevy a teprve pak se poohlížet po nepřátelích v zahraničí.
A dokonce i uprostřed šoku a zármutku, které přiživovaly záběry z pumového útoku i pohledy na řadu obětí s rozdrcenými a utrženými údy, našli Američané dostatečný smysl pro realitu, aby si uvědomili, že v Iráku a Sýrii jsou bomby stále součástí každodenního života. Dnešní Amerika chápe, že není jedinou zemí na světě a že na tom zdaleka není nejhůř ze všech.
Konkrétní smutní lidé
Mnoho komentátorů si všimlo odolnosti Američanů a zejména Bostoňanů. Podobně jako Londýňané po útocích na systém jejich veřejné dopravy v červenci 2005, i obyvatelé Bostonu byli odhodlaní dokázat, že život jde dál. Americké vlajky visely na půl žerdi, prezident Barack Obama předstoupil před národ s projevem, země truchlila spolu s rodinami obětí a s mladými sportovci, kteří už nikdy nebudou běhat. Uprostřed rozsáhlého policejního pátrání a faktického zákazu vycházení v celém městě už však organizátoři pracovali na zajištění, aby příští ročník maratonu napravil tragédii toho letošního.
Stejně tak když vyšlo najevo, že Tamerlan a Džochar Carnajevovi, muži podezřelí z pumového útoku, jsou Čečenci, kteří emigrovali z ruské autonomní republiky Dagestán, byla reakce – přinejmenším mezi pravidelnými účastníky veřejné debaty – mnohem odstíněnější než před deseti lety. Tehdy otiskl týdeník Newsweek jako své hlavní téma článek Fareeda Zakarii s názvem „Politika hněvu: Proč nás nenávidějí?“ Článek rozmáchlými tahy vykresloval portrét muslimské mládeže na Blízkém východě, která má vztek na brutální a utlačovatelské diktatury financované a podporované americkou vládou. Zakaria měl v mnoha ohledech pravdu, ale musel na několika krátkých stránkách nastínit svým čtenářům šest desetiletí historického vývoje.
Naproti tomu David Remnick, redaktor časopisu The New Yorker, přispěl do veřejné diskuse materiálem o bratrech Carnajevových, který začínal Stalinovým vyhnáním čečenského lidu „z jejich domoviny na severním Kavkaze do střední Asie a na sibiřské pustiny“. Remnickův úvod však neměl sloužit jako předznamenání souhrnného svědectví o brutálních a násilných dějinách čečenského lidu, nýbrž jako rámec pro podrobné vylíčení konkrétní minulosti rodiny Carnajevových.
Remnickův článek obsahoval také sérii tweetů mladšího z obou bratrů, teprve devatenáctiletého Džochara, která začíná zprávou z 12. března 2012 („už jsem deset let v Americe – chci pryč“). Podle Remnickových slov tyto tweety ukazují „myšlenky mladého muže: jeho vtipy, jeho zášť, jeho předsudky, jeho víru, jeho tužby“. I uprostřed hněvu a zármutku Američanů kvůli nesmyslnosti toho, co bratři Carnajevovi udělali, dokážeme oba pachatele vidět nikoliv jako anonymní ztělesnění islámské zloby, nýbrž jako individuality, jako lidi – ba dokonce jako smutné lidi.
První krok byl učiněn
Schopnost rozlišovat vlastnosti jednotlivců od masy, dospívat k jemně odstíněným soudům a zvládat počáteční impulzy hněvu a pomstychtivosti, to jsou poznávací znaky zralosti jedinců i celých společností. Amerika však vyzrála i jiným způsobem, když se naučila dávat přednost průhlednosti před tajnůstkářstvím a spoléhat na sílu vlastních občanů.
Po 11. září 2001 bezpečnostní expert Stephen E. Flynn vyzval vládu, aby „zapojila americký lid do procesu zvládání hrozeb národu“. O deset let později FBI bez váhání vyzvala všechny, kdo se bostonského maratonu zúčastnili, aby jí poslali fotografie a videozáběry oblasti kolem cílové čáry – cokoliv, co by mohlo vyšetřovatelům pomoci identifikovat atentátníky. Výsledný příval informací umožnil úřadům identifikovat oba podezřelé mnohem dříve, než by bývalo možné, kdyby se opíraly pouze o tradiční policejní metody.
USA roku 2013 jsou přemýšlivější než před deseti lety a současně i vědomě propojenější se světem. Výsledkem je společnost, u níž existuje mnohem nižší pravděpodobnost, že bude interpretovat události, a dokonce i útoky zjednodušeným a často kontraproduktivním pohledem „my proti nim“.
Rakovina násilí se až příliš často nachází uvnitř USA a zčásti ji přiživují tatáž nerovnost, pocit odcizení, absence příležitostí a horoucí hledání absolutní pravdy, jaké registrujeme v zahraničí. Brutální útisk Čečenska, násilný islámský extremismus, americký kult násilí, zmařené sny přistěhovalců a řada dalších faktorů, které teprve čekají na odhalení, dohromady vytvářejí složité předivo rizik, které se těžko rozplétá a ještě hůře minimalizuje. Schopnost zřetelně ho vidět je však důležitý první krok.
Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.