Až v září kantorka Hana Modrová předstoupí před žáky a zeptá se jich na jejich letní zážitky, těžko někdo trumfne ty její. Vyzkoušela si totiž, jak se řídí raketoplán. Musela také vyplavat z kabiny potápějící se helikoptéry a nechyběl ani skok na laně směrem k vodní hladině.
Zážitky byly součástí týdenního pobytu v raketovém centru v Huntsville u amerického Los Angeles, kam se letos koncem června dostala v rámci mezinárodního programu pro učitele přírodovědných předmětů.
"Vybrali mě na základě eseje, v níž jsem popsala třeba to, jak se u nás učilo před rokem 1989, kdy se i v matematických příkladech objevovalo vítězné Rusko a poražené USA. Nebo jak jsem se potýkala s počítači a interaktivními tabulemi," říká Modrová, která už teď předává svým kolegům návody, jak učit poutavým způsobem.
"Když mě posadili do modelu raketoplánu, divila jsem se, proč mě připoutávají tak důkladně," líčí učitelka, kterou hodně překvapilo, jak moc se simulátory i stavy podobaly skutečnosti. Ať už šlo o stav beztíže nebo o ovládání vesmírného plavidla.
Tlačítka mačkal kolega, kantorka nestíhala
S raketoplánem, který měli například spojit s dalším modulem, se účastnila dvou misí – jednou jako druhý vědec pomáhala s pokusy, podruhé jako první pilot měla celou vesmírnou loď řídit.
"Ale to za mě mačkal tlačítka kolega, já jsem to moc nestíhala," přiznává Modrová a chlubí se fotografií ze setkání s astronautem Robertem Gibsonem, kapitánem, který mimo jiné vedl některé mise skutečných raketoplánů Atlantis a Endeavour.
Líbilo se jí i to, jak ji i její kolegy učili přistupovat k výuce. "Vyráběli jsme modely raketoplánů – tím by to u nás ve škole asi skončilo, ale tam jsme je šli i vystřelit," pochvaluje si Modrová, která učí na druhém stupni základní školy s rozšířenou výukou matematiky v pražské Jílovské ulici.
Na druhou stranu v zámoří pocítila vděk ke svým žákům, protože ze slov ostatních učitelů pochopila, že velkou část energie musí věnovat tomu, aby děti vůbec zklidnili.
"Považují za normální, že jim ke konci týdne nosí čokolády a drobné dárky jako poděkování za pozornost. Nechápali, že já přijdu do třídy a mám ticho," popsala další zkušenost.
