Dá to práci začlenit se po třinácti letech prezidentského servisu do normálního, běžného života? Zapomněl jste hodně?
Ano, je to nesmírně těžké. A není tomu proto, že bych byl programově odtržen od života - jak se říká, vynesen kamsi do zámeckých výšin. Je tomu možná proto, že jsem se až nadměrně staral o své prezidentské povinnosti.
Já měl totiž tak velký pocit jakési prezidentské povinnosti, že jsem každou minutu, co bych četl beletrii, považoval za flákání. Plnil jsem do poslední chvíle svoje státnické povinnosti.
A proto narážím na bezpočet naprosto triviálních problémů. Učím se telefonovat s mobilem, protože jsem nikdy mobil neměl, ani jsem necítil potřebu jej mít. Můj počítač byl erární. Mám jiný, ten má jiný systém. Učím se na něm pracovat, ještě na něm nemohu psát projevy, protože to tam dělá nějaké záhady. A mohl bych vyjmenovat tisíce a jednu takovýchto banálních a naprosto triviálních věcí.
Nakupovat jste už byl?
Nakupoval jsem už v době prezidentství. Ale všechno nyní zakouším z trošku jiné perspektivy. Vidím, jak na jedné straně jsem toho strašně důležitého zažil. Je to ohromný dar osudu, co mi bylo dáno prožít, být účastníkem tak světodějných změn a vidět je zevnitř. Na druhé straně jsem mnoho ztratil.
Tak trošku jsem ztratil třináct let civilizačního vývoje, protože opravdu jsem se nemohl o spoustu věcí starat. A teď ty věci postupně doháním, zjišťuju, jak fungují, jak je vše jiné, než bývalo. Svět se úplně změnil, v mnoha ohledech je mi nesrozumitelný.
Naplnily se vaše představy, že až ta funkce skončí, bude klid?
Já jsem snil o tom, že až skončím, budu odpočívat, cestovat. Ty země, co jsem viděl z pancéřovaných, svištících limuzín si budu jako normální turista prohlížet. Že budu přemýšlet, že budu číst všechny důležité knihy, které vyšly za těch třináct let a které jsem nestíhal přečíst. A že budu psát. To byly všechno sny a utopie.
Zatím jsem ponořen do takové úřednické každodenní práce. Mám pozvání asi třikrát tolik než v době, kdy jsem byl prezidentem. Jen to odmítat a posuzovat to, co je důležité a co nejdůležitější, kam jet, kam nejet vyžaduje jakousi práci.
Chovají se k vám nyní lidé jinak?
To je velmi zvláštní pozorovat. Setkávám se s bezpočtem projevů sympatií, ale setkávám se s jakýmsi strachem ze mne, s takovou nejistotou, není-li nebezpečno něco se mnou mít. To je jako v té době disidentství, kdy bylo bráno za statečnost, že mi někdo podal ruku. A někdy se kombinuje obdiv se strachem. Že někdo nabídne nějakou službu zadarmo, ale řekne: Nikomu to neříkejte. Je to docela zajímavá zkušenost.
Cítíte se svobodnější?
To je další mé překvapivé zjištění. Možná jedno z nejnepříjemnějších. Já jsem méně svobodný než většina mých spoluobčanů. A já jsem se tak těšil, jak budu svobodný, až skončím, a vůbec tomu tak není. Musím dobře vážit, k čemu se vyjádřím, k čemu se nevyjádřím.
Mnohé mé vyjádření by mohlo být vnímáno jako projev jakési trpkosti, že už nejsem prezidentem, a tak dále. Cítím se trošku svázán, těšil jsem se na tu svobodu. Ale to se časem podá, mám promyšlenou určitou strategii.
Strávil jste na Hradě dlouhých třináct let. Jaké to je balit se po tak dlouhé době?
Není to vůbec jednoduché. Především byla dlouhá procedura rozdělování věcí, které jsou státní a které jsou moje. A teď to je v bednách a ani to není kam dát, a je tam mnoho věcí, na kterých mi záleží, nejen proto, že jsou moje, ale i proto, že mají pro mne nějaký význam - když dostávám třeba ceny nebo tak. Je to složité, ale nebylo to to nejtěžší na tom podivném přechodu tohoto postavení bývalého prezidenta.
Když přijel papež, řekl jste: Nevím, zda vím, co je zázrak. Tak se ptám: Nepřipadá vám těch třináct let strávených na Hradě po tom všem, co jste musel prožít, jako zázrak?
Ten můj životní příběh je naprosto ojedinělý a kuriózní. Není to proto, že bych byl dobrodružná povaha. Já jsem naprostý kliďas, který má rád, když je vše na svém místě. Je to zvláštní souběh zvláštních tisícero věcí, které způsobily, že jsem měl tento prapodivný životní příběh.
Nejde jen o to prezidentství. Že jsem přežil vězení se všemi svými chorobami, že jsem se z toho vězení náhle ocitl v této funkci, že jsem tam byl tak dlouho. To je příběh velmi zvláštní, má rysy absurdity, pohádky, tragédie, komedie, všeho dohromady.
