Ta čísla mají ještě jednu zajímavou vlastnost, existují vlastně tři vzájemně se lišící veřejně přístupné statistiky, liší se počet odposlechů udávaných v tiskové zprávě Ministerstva vnitra (Přesná zpráva o policejních odposleších), ve Zvláštní zprávě nejvyššího státního zastupitelství, a ve Zprávě sněmovní Stálé komise pro kontrolu použití operativní techniky Policie ČR.
Neexistuje ani vysvětlení těchto rozdílů
Každá ze zpráv nám dává jen celková čísla, žádná z nich nedává přehled o tom, proč byli odposlouchávaní vyšetřováni, neexistuje veřejná statistika, která by podala informace o tom, pro podezření z porušení kterých paragrafů trestního zákona byla povolení vydána. V číslech není odděleno odposlouchávání prováděné policií na žádost tajných služeb od odposlouchávání prováděného v rámci vyšetřování trestné činnosti policií ČR.
Nejblíže realitě bude pravděpodobně statistika Zvláštní zprávy nejvyššího státního zastupitelství, její čísla jsou přehledem žádostí o povolení odposlechu, podaných státním zastupitelstvím příslušným krajským soudům, a dá se tedy usoudit, že šlo o odposlechy vyšetřovanych pro podezření z trestné činnosti kriminálního charakteru.
Možná stojí za to, si porovnat počet povolených legálních odposlechů mezi Českou republikou a Kanadou, zemí, která má zhruba třikrát větší počet obyvatel než ČR, a vzhledem k blízkosti a provázanosti s USA sdíli se Spojenými státy společný problém mezinárodního organizovaného zločinu a drogové kriminality
ČR Povoleno Zamítnuto
2001 1336 6
2002 4261 16
2003 5015 64
Kanada* Povoleno Povoleno Povoleno Zamítnuto
celkem s podmínkami** bez podmínek** soudcem
1999 167 162 5
0
2000 178 176 2
0
2001 147 146 1
0
2002 177 167 10
0
2003 95 89 6
0
*Čísla zahrnují povolený odposlech komunikací, a jiné způsoby elektronického
sledování ("štěnice", skryté videokamery a jiná operativní technika)
**Soud může v Kanadě určit kromě časového termínu též další podmínky a
omezení pro povolený odposlech. Málo kdy je povolení vydáno bez nějakého
omezení,
Zdrojem čísel pro Kanadu je "ANNUAL REPORT ON THE USE OF ELECTRONIC
SURVEILLANCE 2003", výroční zpráva Generálního prokurátora, kterou stojí zato číst nejen pro tuto pozoruhodnou statistiku, ale i pro jiné informace, které zákon nařizuje Generálnímu prokurátorovi zveřejnit.
Obsahuje například údaje o tom, proč byly sledované osoby odposlouchávány, z
kterých trestných činů byli obviněni nebo důvodně podezříváni, a v kolika případech byly odposlechem získány informace použitelné jako důkazy pro obžalobu.
Dozvíme se i skutečný počet na základě povolení provedených odposlechů, pro
zajímavost v roce 2003 bylo na základě 95 povolení k policejnímu odposlechu
sledovaných osob provedeno celkem 445 individuálních odposlechů (z toho 270
telefonních)
Jiná zajímavá informace je číslo sledovaných osob, jmenovaných v žádosti o povolení odposlechu, proti kterým bylo na základě odposlechem získaných informací zahájeno trestní řízení, v roce 2003 jich bylo celkem 150, a trestní řízení bylo rovněž zahájeno proti 59 osobám, které jmenovány v žádosti nebyly, ale povoleným odposlechem sledovaných osob byly zajištěny důkazy opravňující jejich trestní stíhání.
Celkově zpráva dává veřejnosti dobrý přehled o tom, kolik bylo ve skutečnosti povolených odposlechů, jak účinný je odposlech jako důkazní prostředek, a hlavně, zda povolený odposlech není zneužíván a nadužíván. Podle zákona je odposlech vyjímečným prostředkem, používaným pouze v situaci, kdy závažnost a charakter vyšetřovaného trestného činu takový mimořádný zásah do ústavou zaručeného soukromí občanů vyžaduje.
I proces schvalování odposlechů je v Kanadě odlišný. U nás rozhoduje soudce
příslušného krajského soudu na základě žádosti dozorového státního zástupce.
V Kanadě o povolení k odposlechu nemůže požádat kterýkoliv státní zástupce,
je k tomu v každém soudním okrese specificky autorizován specieně kvalifikovaný zástupce, a pro případy, kdy hrozí nebezpečí z prodlení je rovněž jmenován stejně kvalifikovaný policejní orgán, který může podat žádost přímo soudci. V roce 2003 požádalo o povolení k 95 odposlechům 26 státních zástupců, kteří jsou všichni ve zprávě jmenováni, a jedna žádost byla v zvláštním urychleném režimu podána přímo policií, jmenovitě o ní požádal designovaný příslušník Královské Kanadské jízdní policie Armand La Berge.
V každém případě ze zprávy kanadského Generálního prokurátora vyplývá , že
použití odposlechů není v Kanadě běžnou a rutinní operací ani pro policii, ani pro státní zastupitelství ani pro soudy. Je používáno velmi velmi zřídka, žádosti policie jsou prokuraturou posuzovány velmi opatrně, a pokud se je pověřený státní zástupce rozhodne postoupit soudci, jsou tak dobře zdůvodněny, že soudce jen velmi vzácně některou z nich zamítne. Počet žádostí o povolení odposlechu a procento soudních procesů, ve kterých byly informace získané odposlechem důkazními prostředky vedoucími k odouzení pachatelů naznačuje, že použití odposlechů a operativní techniky je v Kanadě velmi pečlivě cíleným prostředkem při stíhání pacharelů velmi nebezpečných trestných činů. Drtivá většina žádostí podaných na návrh policie které schválily české soudy by se v Kanadě pravděpodobně nikdy ani před soudce nedostala, a jen velmi těžko by se dala potřeba odposlechů hned několika osob, včetně ústavních činitelů, zdůvodnit jednou výpovědí svědka podávajícího nějaké neověřené a neověřitelné vysvětlení policii, jako se tomu stalo v případě Kořistka.
V České republice je možno důvodně odvodit z počtu odposlechů a ze skutečností které vyplynuly na povrch v důsledku zmateného vyšetřování kauzy Kořistka, že odposlechy nejsou mířeny cíleně, ale jako široká síť, kterou policie může vyhodit hned na začátku vyšetřování, bez patřičného zdůvodnění, jen v naději, že se do takto rozhozené sítě někdo chytne.
Pozoruhodné jsou i jiná fakta o užívání této techniky naší policií, například ta, na které upozorňuje Martin Zeman v Lidových Novinách 25.10.2004, který popisuje problematické působení vedoucího oddělení protikorupční služby, majora Gejzý Rakaše, který mimochodem odpovídá za vyšetřování dvou kauz, které jsou v souvislosti s odposlechy středem zájmu:
"Tým tohoto detektiva pracuje jak na případu Kořistka, tak na H-Systemu. A
odposlechy místopředsedy Senátu a šéfa ODS Mirka Topolánka či Klausova
dlouholetého blízkého přítele Ranka Peciče prováděl zvláštní policejní útvar právě pro něj.
I když se na policii kvůli těmto dvěma kauzám snesla kritika až v posledních dnech, není to poprvé, co je s odposlechy pořízenými pro Rakaše problém.
V rámci vyšetřování H-Systemu totiž byl před několika lety napíchnut telefon hlavního obviněného Petra Smetky a dalších jeho kolegů, a takto pořízené důkazy měly proti nim sloužit. Když si stíhaní muži před začátkem soudu postěžovali, že přepisy neodpovídají tomu, co do telefonů říkali, a chtěli si poslechnout originální nahrávky, Rakaš jim oznámil, že originály byly omylem zničeny. Fakt, že nahrávky z policejních archivů záhadně zmizely, nakonec znamenal, že přepisy u soudu neměly žádnou důkazní váhu."
Záhadné zmizení dokumentů a záznámů z odposlechů nebylo nikdy vyšetřeno.
Není ani zřejmé, že bylo vůbec vyšetřováno.
Nápadný kontrast je i v způsobech veřejné kontroly odposlechů. V České republice je kontrolním orgánem pro odposlechy Stálá komise pro kontrolu použití operativní techniky Policie ČR Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Podle prohlášení předsedy této komise, poslance Jiřího Bílého, mají naši poslanci, pověření dohledem nad používáním odposlechů a jiné operativní techniky k disposici pouze takové informace, které potvrdí, zda byl odposlech podle zákona povolen. Podle různých prohlášení členů této komise v tisku nemají ani oni přehled o tom, kolik odposlechů bylo iniciováno žádostmi policejních orgánů, a kolik jich z celkového množství vykonala policie na "objednávku " bezpečnostních a zpravodajských služeb.
Zdá se, že členové naší parlamentní komise pro dohled nad odposlechy mají ještě méně informací o používání odposlechů u nás, než má čtenář, který si přečte veřejně přístupu zprávu Kanadského Generálního prokurátora o použití operativní techniky v Kanadě.
Zatím se zdá, že naši poslanci v komisi, mimochodem prověření pro nejvyšší stupeň utajení, nemají ani tolik důvěry, kolik jí má obyčejný kanadský občan, nesmí vědět ani to, co je v kanadě veřejně přístupné na požádání, nebo přímo na internetové stránce úřadu Generálního prokurátora.
Na otázku, zda jsme, nebo ne, na cestě k policejnímu státu, ve kterém je odposlouchávání občnů a politických oponentů nám postup policie a justice, a kavalírský přístup policejního presidenta, ministra vnitra a předsedy vlády v otázce odposlechů již odpověděl. "Kdo nic neprovedl, nemá se čeho bát".
Není sporu, že na cestě k policejnímu státu jsme. Jsme na ní nebezpečně daleko, a vzhledem k netečnosti medií a mlčení poliků je třeba se obávat, zda se tento trend ještě dá zastavit.
P.S. Celá zpráva Kanadského Generálního prokurátora je pro ty čtenáře, kteří
ovládají angličtinu nebo francouzštinu, na této adresse:
http://www.psepc-sppcc.gc.ca/publications/Policing/ESurveillance_2003_e.asp
