Měli důvod? Měli. Nikdo z nás by nepřešel mlčky fakt, že za svou práci nedostane dva, tři i čtyři měsíce zaplaceno.
Bylo na místě volání po hlavě paní ministryně? Bylo. Milada Emmerová je sice až pátou ministryní z osmiletého vládnutí ČSSD, ani ona však hlubší změnu kulhavého zdravotnictví nepřipravila.
Její návrhy pouze zařazují zpátečku do minulosti, vracejí státu moc nad zdravotnictvím, obnovují například i spádové oblasti, které určí, k jakému lékaři a do jaké nemocnice se půjdeme léčit...
Berou lékaři hodně, nebo málo? Jak který, jako v každé profesi.
Pomohla stávka něčemu? Pomohla. Byť jen trochu. Probudila spící ČSSD, donutila premiéra aspoň k akutní záchranné pomoci.
Chronickou nemoc zdravotního systému však další, osmimiliardová finanční injekce z našich daní a zmrazení výdajů na léčení nevyléčí.
Potřebujeme zásadní změny, aby nám vláda za rok netahala z kapes další miliardy na dluhy, abychom znovu neměli zavřené ordinace.
Jen namátkou uveďme pár příznaků, které nemoc zdravotnického systému dokumentují: Lékařů ve veřejném sektoru je nadbytek. I nemocnic máme dvojnásobek, než by pro léčení deseti milionů lidí bylo zapotřebí.
K lékaři chodíme takřka nejčastěji na světě. Raritou je i široširý rozsah péče hrazené z veřejného pojištění.
Spoluúčast nedosahuje ani devíti procent, zatímco ve státech EU včetně sociálně měkoučké Francie či Švédska se pohybuje kolem 20 procent. Mimořádná je i míra solidarity – pojistné (13,5 procenta) je jedno z nejvyšších na světě.
ČSSD si přesto dosud troufala tvrdit, že takový model péče je pro lidi nejlepší, jen musí zdravotnímu koni nasadit státní ohlávku. Blahodárnost zdravotnictví řízeného státními byrokraty jsme ale poznali za komunistů a dnes je odstrašujícím příkladem Británie. Ministryně by rovněž ráda vymetla slovo trh ze slovníku zdravotnictví.
Přestože to byl právě trh, co přivál pacientům po Listopadu moderní péči, léky, přístroje.
Nesmyslné je i tvrzení, že spoluúčast, která pacienty obzvlášť zajímá, je asociální. Doplatky nemají ždímat chudáky, ale šetřit tvrdě vydělané peníze, které lidé do zdravotnictví odvedli: aby se neutrácely za léky, které končí v koši (ročně nejméně za dvě miliardy), aby návštěvy lékaře nesloužily jen ke klábosení, aby se neprojídaly v nemocničních guláších a pak chyběly pro vážně nemocné...
Pacient je navíc v pozici dítěte.
Stát mu diktuje, kolik zaplatí a jakou péči dostane: Plať, neptej se, úředník a politik ví lépe, co tvé tělo a duše potřebuje. Takto "opečovávaný" člověk obtížně posoudí, jestli má na dnešní krizi a dluzích zdravotnictví víc viny ministerstvo, či pojišťovny – přestože se hádají o našich penězích a péči o naše zdraví!
