V intimitě rodin se přitom odehrávají dramata stejně krutá jako na ulici: týrání, sexuální a psychické ponižování, ekonomický útisk. Domácí násilí je dokonce dvojnásob odporné a ponižující.
Děje se v místě, které člověk považuje za nejbezpečnější na světě. Bolest působí lidé, které bereme jako své nejbližší. Autoři detektivek by však mohli namítnout, že právě rodina bývá jedním z nejrizikovějších míst.
Oběti (ženy, senioři, muži i děti) mají pomyslně svázané ruce. Bývají na tyranech závislé: kvůli dětem, obživě, kvůli domovu či osobním vztahům. Přesto nemá domácí násilí svou vlastní statistiku ani zvláštní paragrafy, i když ty se už rodí.
Příznivci přehledného práva namítnou, proč přidělávat další kolonky v zákonech, když násilí uvnitř bytů lze stíhat stejně jako vně bytů. Co tedy třeba argument, že osobní závislost na pachateli dělá z běžného zbití (zabití, vydírání) jiný, krutější čin?!
S paragrafy na domácí násilí je jedna potíž: kromě toho, že jsou zneužitelné jako pomsta, se jen málo případů zjistí a ještě méně skončí před soudem.
Dá se tedy týrání nějak předcházet? Existuje vedle výchovy lék na lidskou nevyzrálost, neodpovědnost? Víme, že u nás je ročně týráno dvacet tisíc dětí, padesát z nich zemře a statisíce jsou ponižovány psychicky.
U téměř tří čtvrtin z nich je pravděpodobné, že ústrky v dospělosti vrátí. Kruh násilí se mění ve spirálu.
Když se noviny ptaly vicepremiéra Mareše, proč se politici o problém týraných dětí (většinou budoucích tyranů) víc nestarají, řekl: "Dokud veřejnost politiky víc nezatlačí, nestane se to prioritou."
Ať tedy vrcholící kampaň proti domácímu násilí chápou jako jeden z "tlaků", byť se zaměřila hlavně na týrání žen. Násilí je přece v moderní společnosti vážnějším problémem a jasnějším svědectvím o vyspělosti než růst HDP či našich platů.
