Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Twitter: Proč je internetová komunikace takovým hitem? Neschází nám snad něco v běžném životě?

  7:30aktualizováno  7:30
Nová móda na internetu se jmenuje Twitter. Čím to, že mu lidé propadají? A čím to, že internetová komunikace, která vypadá tak náhražkově, je takovým hitem? Neschází nám něco v běžném životě? Psychologové říkají, že prý jde jen o pokračování toho, co začalo, když si naši opičí předci drbali kožichy...

Twitter.com - světově nejpoužívanější mikroblogovací služba

Do internetového zázraku Twitter, který prý má změnit svět a být médiem 21. století, jsem vstoupil tím, že jsem napsal jediné slovo: Sleeping. Spím. Líbilo se mi na něm, že je to očividný nesmysl. Nemůžu přece současně spát a psát. Ale někoho to zřejmě dost zaujalo. Za pár hodin jsem měl sedm následovníků. Jsou to lidé z celého světa, kteří od té chvíle čekají na každou další zprávu o tom, co právě dělám.

Když jsem druhý den kreativně napsal, že "Začínám mít hlad", získal jsem další čtyři následovníky. Jel jsem na vzdouvající se twitterové vlně. Zdá se, že svět se bez Twitteru neobejde: při protestech v Íránu dokonce americká vláda požádala majitele Twitteru, aby pozdrželi plánovanou údržbu serverů.

Co je to Twitter

Twitter, jehož duchovním otcem je Jack Dorsey, je služba umožňující komunikaci prostřednictvím internetu. Prožívá bouřlivý rozvoj v Americe, v Česku se teprve zachytává. Princip: každý může poslat krátký mikroblog nepřesahující 140 slov skupině přátel, aby je informoval, co právě dělá. Zprávy lze odeslat či přijmout jak z počítače, tak třeba mobilem.

Ale nejen to. Ameriku prý znudil Facebook a zahořela pro Twitter, jemuž za poslední rok přibylo 1 300 procent uživatelů. Twitter se chlubí, že je rychlejší než CNN, nedávno poslal jeho prostřednictvím zprávu kosmonaut přímo z vesmíru. Přicházejí zprávy, že Twitter šetří firmám peníze i čas. Je prostě "cool", jak dokazuje Pepsi, která si jeho logo dává na plechovky.

"Náhle se zdá, že celý svět štěbetá," zní věta z týdeníku Newsweek, kterou si Twitter dal na svoji stránku. Twitter totiž znamená "štěbetání, ptačí pípání".

A opravdu stačí jen pípnout… Když loni egyptská policie zadržela amerického studenta Jamese Bucka, stačilo, aby cestou na stanici odeslal svým osmačtyřiceti následovníkům slovo "Zatčen", a ti ihned zburcovali jeho univerzitu v Berkeley, americkou ambasádu v Káhiře a spoustu organizací, takže druhý den už byl venku. Zní to skvěle, ale já osobně jsem zpočátku blaho téhle světové revoluce nijak nepocítil.

Podívej se na mé bláznivé fotky, vyzvala mě moje následovnice Rosa Ramseyová a poslala odkaz. Když jsem ho otevřel, byly tam nahotinky z "Prague, Czech Republic". Ale Rosa zřejmě existuje, protože mně a všem ostatním vzkázala: "Bolí mě hlava :(( Jdu spát. Dobrou noc, světe. A hezký 19. červenec."

Následovníkem jsem se stal i já. Samozřejmě jiných lidí. Třeba Britney Spears mi píše: "Byla jsem s chlapci na projížďce lodičkou. Švédsko je jedna z nejkrásnějších zemí. Pak zpět do studia s Maxem. Zítra Helsinky." Thelittleidiot je taky na cestách. "Ve Vídni je horko. Orson Welles je tady v baloňáku. Vím to."

Amanda se rozplývá, jak nás Twitter "pojí krásně dohromady". Zřejmě má na mysli třeba lidi, jako je kdosi s označením paulfeig, který sděluje myšlenku: "Měli by udělat hrdla lahví trochu větší. Pak by bylo jednodušší proplazit se dovnitř." Něco podobného zavalí většinu twitterovských nováčků. A tak si začnou klást otázku, zda tahle snůška nesmyslů a banalit vůbec stojí za to a proč o ní lidé tolik básní. Takže: čím to je?

Píše mi Britney Spears

Když před třemi lety zaměstnanci jedné softwarové firmy v San Francisku přemýšleli, jak by pobili konkurenci, napadlo Jacka Dorseyho: umožníme lidem, aby posílali skupině přátel jakési internetové esemesky, v nichž si budou sdělovat, co právě dělají. "Jedli jsme tehdy nějaké mexické jídlo," vzpomíná účastnice porady, která zůstala v anonymitě, "ale najednou nám spadla čelist. To bylo ono."

Tak vznikl Twitter. Princip je až slaboduchý. Experti tomu říkají sociální internetová síť, ale toho termínu se nebojte: jednoduše napíšete, co máte na srdci (nesmí to být delší než 140 písmen, takže myšlenky se v tomto novodobém telegramu dopustíte jen výjimečně), a lidé, kteří vás "sledují" - mají vás na svém vlastním seznamu - tenhle vzkaz dostanou. Když napíšete, že snídáte housku, prostě si to přečtou. Když chystáte demonstraci, rozešlou to dál. Když se topíte, zavolají možná hasiče.

Jenže tenhle systém obrovsky roste. Nadšenci tvrdí, že je to předobraz komunikace zítřka. Proč jsou z toho tak hotoví?

Hezká jména

Twitter znamená česky "štěbetání, ptačí pípání". Zprávě se říká "tweet", česky pípnutí. Původně se služba měla jmenovat "Twitch" (škubání), což mělo připomínat zvuk vibrujícího mobilu. Ale zakladatelům to neznělo dost zajímavě, tak sáhli do slovníku a dívali se na slova v sousedství. A slovo "Twitter" bylo velmi blízko...

Nejdřív tedy pohled nadšence. Lidé, kteří se v Twitteru našli, říkají, že jim to dalo možnost neustále komunikovat. Vstoupit do probíhající debaty, nebo ji ignorovat. Jak je libo. Ať tak či tak, mají pocit, že jsou pořád napojeni. I když třeba spí. Je to společenský styk v neslýchaném měřítku - s přáteli, které znáte, nebo s cizinci, které jste v životě neviděli.

Lidé tweetují z mnoha důvodů. Ten nejčastější však je, že je to móda. Pozná se to snadno: spousta z členů téhle sítě jsou mrtví brouci. Přihlásili se, pár dní či týdnů žili a pak je to omrzelo. Jsou jen registrovaní. Využívají ji ti, kdo ji potřebují. Třeba k výměně informace s kolegy. Nebo ti, kdo si hledají komunikaci. Anebo ti, kteří něco prodávají: když mi píše Britney Spears (samozřejmě na to má člověka), oslovuje takhle několikrát denně skoro dva a půl milionu fanoušků, neboť tolik má následovníků. To je těsný styk, který nesvede ani blog, ani mail. Pořád jsou s ní, a to velmi osobně. Neocenitelný marketingový nástroj. Mimochodem, právě americké hvězdy Twitter vytáhly z internetové páté ligy na stupně vítězů.

A teď pohled plný kyselosti. Twitter, podobně jako mnohé další sociální sítě, je podle kritiků jen náhražka skutečného kontaktu. Je to náplast na citové vyprázdnění, náhražka samoty, falešný život, v němž lidé prožívají lidské kontakty, které by chtěli mít, ale nemají na ně čas, protože tráví příliš mnoho času u počítače. Spadá do kategorie virtuálního žití, kdy se lidé druží v kyberprostoru, kde mají virtuální svět, v němž spolu podnikají, flámují a milují se.

Opice se drbaly

Z toho plyne další otázka: proč vlastně lidé tak hoří pro sociální sítě? Geocities, LinkedIn, Facebook, ale třeba i spoluzaci.cz. Něco je užitečné, jako třeba LinkedIn, něco je jen herna pro dospělé.

Takže: proč? Je za tím samozřejmě posedlost novou hračkou, ale psychologové vidí i hlubší kořeny. Potřebujeme spolu mluvit, abychom si zjišťovali, jak si stojíme ve společnosti. Naši opičí předkové k tomu měli drbání v tlupě (kdo byl nejvíc drbán, byl vůdce a drbali ho jeho následovníci), my už nemáme kožešinu, ale internet. Je dostatečně anonymní, aby se na něm každý odvážil projevit, a dostatečně otevřený, aby člověk měl pocit, že mluví k celému světu. To mu prý dává pocit důležitosti, a když třeba na Twitteru získá další následovníky, má pocit mikroslávy: Někdo se zajímá o to, co říkám, teď bude sledovat všechno, co napíšu. To je však současně i Achillova pata: kdo se honí za větším počtem následovníků, aby si posílil ego, jednou zjistí, že už je přestává zvládat, takže nemá cenu se ani přihlašovat. Kromě toho nám sítě jako Twitter umožňují být voyeury, koukat lidem do životů. Všichni však vědí, že to nesmějí brát úplně vážně, protože na celém fenoménu internetových sociálních sítí je i dost pokrytectví. Na Facebooku máte "přátele", ale ne všichni jimi opravdu jsou.

Nikdy totiž nevíte, co je pravda a co ne. To souvisí ještě s jednou zajímavou věcí, kterou Twitter nabízí: protože dialog na něm nikdy nekončí, nabízí iluzi informovanosti. Pořád jste "in", i když často stejně nevíte, co se děje, protože dostáváte jen útržky informací. Jen takové pípnutí, z něhož nepoznáte, jestli jde o jednoho ptáčka, nebo hejno, zda našel zrní, nebo ho honí jestřáb "Ne, ne. Nehýbejte se," píše člověk jménem ICheezburger. Dobře, ale co já s tím?

Nicmémě fanoušci Twitteru, kteří v něm vidí médium 21. století, rádi zdůrazňují, kolikrát a o kolik minut byl Twitter rychlejší než CNN nebo tiskové agentury, realisté jim na hlavu hážou, kolik informací bylo mylných nebo zveličených: Twitter takto nechal například umřít herce Patricka Swayzeho nebo vyslal do ulic Teheránu asi desetkrát více demonstrantů, než jich tam bylo ve skutečnosti. Tak jak to tedy opravdu je? Skoro se zdá, že tenhle článek by měl mít titulek "Tweetujete? Neblázněte!" Dlouho jsem si to opravdu myslel. Pak jsem však "pípnul" několik normálních dotazů - a začaly mi chodit normální odpovědi.

Ale teď mě omluvte, musím se jít podívat na Twitter, abych zjistil, o co jsem přišel, zatímco jsem psal tenhle článek.

"Po dlouhé době opět něco, co může obohatit život"

Twitter je cosi jako rozhovor více lidí ve vedlejší místnosti, říká počítačový odborník Petr Koubský. Když chci, přidám se. Nebo můžu jen naslouchat. Anebo nemusím naslouchat vůbec.

Čím je dán úspěch Twitteru? Je to jen souhra okolností, nebo je lepší než konkurence?
Na internetu pořád vzniká spousta věcí, které jsou dobré, něco z toho zapadne a něco ne. Nějaký důvod pro to ale vždy asi musí být. V případě Twitteru třeba jednoduchost a možnost lehce se seznamovat s jinými lidmi bez příliš velké citové investice.

Proč vlastně lidé navštěvují sociální servery? Pociťují snad nedostatek komunikace? Není to jen sterilní náhražka za to, že tráví čas u počítače a nemají čas na kontakty se známými?
Tuhle hypotézu nemám rád. Myslím, že to není pravda. Neomezujete si tím přece možnost komunikace s jinými lidmi. Nepřestanete se stýkat se svými známými proto, že jste na Twitteru. Je to stejné, jako když člověk nepřestane číst knížky jen proto, že se kouká na televizi.

Ale sám říkáte, že se tady člověk seznamuje bez nějakého citového pouta...
Samozřejmě, není to totéž jako v reálném světě. Tohle je možnost naslouchat jiným způsobem. Je to jako rozhovor více lidí ve vedlejší místnosti. Když chci, protože mě to zaujme, zvednu se a přidám se. Nebo můžu jen naslouchat. Anebo vůbec poslouchat nemusím.

A není trochu divné, že lidé komunikují o svých problémech, o tom, co dělají, s lidmi, které vůbec neznají?
Myslím, že to není tak obvyklá záležitost. Žertuje se, hovoří. Jako bych byl na party s lidmi, které znám spíše jen zběžně. Ale na druhé straně na tom něco je. Taková je přece počítačová komunikace. Má k tomu přirozený sklon, protože člověk snáz něco napíše, než řekne. Tenhle rys se ale přeceňuje. To na celé věci není rozhodně to hlavní.

A co je podle vás tedy to hlavní?
Že můžu poslouchat, jak si dvě stě, tři sta lidí vyměňuje názory na něco, co je zrovna aktuální problém nebo co je zrovna napadne. Je to takové sdílení myšlenek a zájmů. Je to po dlouhé době na internetu něco nového, co může obohatit život.

Není za posedlostí pro novinky, jako je Twitter, jen nadšení pro nové hračky, které brzy vyprchá?
To se dá těžko popřít. Internetová mentalita má s novými hračkami samozřejmě něco společného. Twitter je principiálně nová hračka, která má potenciál, aby zůstala zachována. Jako třeba lego nebo elektronická pošta. Je to nová věc, která by mohla zůstat hodně dlouho.

Kolem Twitteru je právě spousta nadšení. Slyšel jsem už třeba i názor, že je to médium pro 21. století. Není to přehnané?
Při rychlosti rozvoje, jaká je na internetu, bych byl hodně opatrný v předvídání pro celé století, když máme rok 2009. V každém případě je to hezká reklamní nálepka. Twitter tady může být opravdu dlouho, ale ruku do ohně za to pochopitelně dát nemůžete, protože nevíte, co bude zítra.

Tyhle závěry se dělají z toho, že Twitter třeba zveřejní nějakou informaci o čtrnáct minut dříve než agentura AP. Ale to přece není měřítko: novinku ví z Twitteru pár set lidí, ale čtrnáct minut poté přichází AP a zasáhne miliony.
Jistě, to přece není to hlavní. Pochopitelně každý je rád, když s amatérskými prostředky pobije agenturu. A nejvíc asi ten, kdo tu zprávu poslal. Tak se o tom hodně mluví. V mezních situacích, třeba za občanské války nebo během katastrofy, má Twitter svou zpravodajskou roli, ale jinak to není žádná občanská žurnalistika. To by bylo, jako byste chtěl zatloukat hřebík hodinkami. Ale jak říkám, to není to hlavní.

A co je na Twitteru to podstatné?
Je to mnohočetný rozhovor s mnoha lidmi, kteří dovedou něco vymyslet a něco vědí. Podívejte, když něco nevím nebo si nejsem jistý, dám na Twitter otázku a do hodiny dostanu řekněme deset odpovědí. Pět jich je chytrých, tři vtipné a dvě hloupé. Ale proč ne. Je to možnost, jak se zúčastnit společenského života.



Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.