Příběhy pamětníků od roku 2001 natáčeli lidé z občanského sdružení Post Bellum, které projekt připravilo ve spolupráci s Českým rozhlasem. Na internetu se objevily v den výročí vzniku samostatného Československa. Dostupné jsou ve formátu mp3.
"Na portálu www.pametnaroda.cz se objeví zvukové soubory doplněné krátkými medailony a fotografiemi. Budou rozčleněné do nejrůznějších kategorií, ať už podle času nebo podle role, kterou pamětníci v historii Československa hráli," vysvětlil iDNES.cz Martin Kroupa, který stál u zrodu sdružení Post Bellum spolu se svým bratrem Mikulášem.
Na to, co prožili ve 20. století, zavzpomínali také Přemek Neumann z Jičína, Milena Blatná z Českomoravské vrchoviny nebo František Kraus z Prahy.
Nasypte si DDT na kůži, blechy vám dají pokoj
Přemek Neumann pocházel ze smíšené křesťansko-židovské rodiny. Kvůli rasovým zákonům ho vyloučili v roce 1942 z gymnázia. Pokračoval tedy v učení na elektrikáře. Dokončil ho ale až po válce. Od léta 1944 musel nastoupit do pracovního tábora v Bystřici u Benešova. Tábor byl pro židovské a další "nespolehlivé" míšence. Tábor hlídali němečtí vojáci, byl na kraji neveklovského výcvikového prostoru wehrmachtu, Neumann zde byl internován deset měsíců.
"Říkalo se, že na nás dělali jakési pokusy s potravou," vzpomíná dnes muž, který si mohl udělat profesuru až v 90. letech. Na krku se mu tehdy udělaly vředy, lapiduch mu je rozřezal a řekl mu: "To máš od toho jídla, tady nám dávají umělé tuky." V táboře také dostali krabičku s práškem, který měli používat proti blechám. "Později jsem poznal, že to bylo DDT. Ještě nebylo nikde vyzkoušeno, tak se zkoušelo na nás," vzpomíná Neumann. - audiozáznam se svědectvím profesora Neumanna najdete zde
Co máte tady? To je podvazkový pás...
Milena Blatná (rozená Hypšová) z rodiny řídícího učitele v Jitkově si chtěla po maturitě v roce 1952 na vysokou školu vydělávat sama. Nastoupila tedy do jáchymovských dolů, kde nejdřív dělala v kanceláři, později na šachtě. Stala se spojkou mezi politickými vězni a vnějším světem. Nosila jim jídlo, dopisy, pomáhala udržovat kontakt s domovem. Jedním z nich byl i její budoucí manžel Jiří Blatný. Vzali se poté, co byl po třinácti letech propuštěn za velezradu a špionáž.
Chování Mileny neuniklo StB, měla ale obrovské štěstí. Přímo z šachty ji odvezli k výslechu. "Měla jsem u sebe tehdy tři dopisy, byla jsem hrůzou bez sebe. Měla jsem je ale pod podvazkovým pásem." Bachařka ji naštěstí prohlédla jen zběžně a pak jí dovolila odskočit si na toaletu. - vzpomínky Mileny Blatné na výslech si poslechněte zde
Z vězně tajemníkem u StB
S jáchymovskými doly je spojen i osud Františka Krause z Prahy. Prošel táborem v Birkenau, kde se řízením osudu vyhnul plynu. "Dostal jsem číslo 170464, což bylo vlastně znamení, že nejdeme do plynu," vzpomíná Kraus. Pak prošel selekcí a dostal se na práci do říšské továrny na syntetický benzin ve Schwartheide. V hladovém pochodu se vrátil v dubnu roku 1945. O tři roky později bojoval ve válce za nezávislost Izraele.
Po návratu do Československa ho v roce 1952 zatkli pro podezření ze špionáže a odsoudili na dvaadvacet let. Do roku 1959 byl vězněn na Jáchymovsku. Tentýž rok byl předčasně propuštěn za podpis pod spoluprací s StB. Informoval ji dlouhých třicet let. "Třikrát si mě náčelník zavolal a potřetí jsem to podepsal," říká Kraus v nahrávce. "Někdo odolal, já jsem to napotřetí podepsal." - poslechněte si, jak začal František Kraus spolupracovat s StB
Paměť si v budoucnu zachová celá Evropa
Na webu jsou zatím k dispozici příběhy vztažené k Československu, později se ale obsah portálu bude rozšiřovat i o záznamy pamětníků z okolních zemí. Projekt Paměť národa chystá v listopadu sympozium historiků z východní Evropy.
"Přijedou historici z Polska, Maďarska, Litvy a východního Německa. Chceme vytvořit paměť národů východoevropských, později celoevropských. Je to společná historie," potvrdil Martin Kroupa.
Badatelem se může stát kdokoli
Do projektu se mohou zapojit všichni, kteří sami prožili zajímavý osud, nebo ti, kteří mají ve svém okolí někoho, jehož vyprávění by nemělo zůstat zapomenuté.
"Lidé nám poskytují své osobní archivy, propašované dopisy z lágrů," řekl Kroupa s tím, že jejich sdružení pomáhá proškolovat ty, kteří chtějí příběhy zaznamenávat. "Ozývají se nám lidé, a tak jim během pár hodin vyložíme, jak vytvořit zvukový záznam."
Post Bellum má k dipozici i množství vzpomínek lidí, kteří již nežijí. "Jsou to příběhy, které ani neřekli svým nejbližším, ani manželce. Odkryli by tak někdy bolestivé souvislosti. Nás potom kontaktují pozůstalí a zajímají se o příběh svého příbuzného, protože netušili, že něco podobného prožil," osvětlil osud některých záznamů Kroupa.
